Vrcholy a pády

V každé životní etapě na nás číhají různá nebezpečí, různé nástrahy a zdánlivě nepřekročitelné velehory problémů. Co člověk, to řešení a postoj k nesnázím.

Zalekne se dítě nedosažitelného vrcholu svého vysněného cíle nebo se vybaví ocelovou vůlí, lany a karabinami a vydá se po strmé cestě vstříc dalším dobrodružstvím? Možná, že se pokusí horu obejít. Zprava? Zleva? Propastí? Co na něj čeká za rohem? Podle mého názoru, dítě potřebuje pomoci rozhodnout se, potřebuje průvodce, který mu pomůže při prvním kroku a bude ho jistit při cestě vzhůru.
Dosáhne-li dítě vrcholu, dospěje. Čeká ho podle všeho nejtěžší období jeho života, kdy se reliéf překážek a problémů mění jako bouřkové mraky. Ale je výš než to dítě na úpatí. Má možnost rozhlédnout se kolem sebe a pozorovat tu změnu. Nové strasti, nové slasti. Myslím si, že v období dospívání je unavující cesta vzhůru adrenalinem. Cestou, při které zároveň trpíme, ale na druhou stranu je ten výstup, ta závrať z toho, co všechno už jsme dokázali a zvládli, vzrušující. Ale stačí jeden krůček vedle a adolescent se s řevem zřítí. Potřebuje v takové chvíli pomoct? Nepotřebuje adolescent nějakou oporu, pevnou hůl či vidinu vlastní vlajky na Mount Everestu? Potřebuje a potřebuje i mnohem víc. Třeba naslouchajícího společníka…
Když člověk zdárně projde touto trnitou cestou, čeká ho pocit vnitřního uspokojení, dávka nadhledu dospělého, ale i pochybovačné pohledy zpět, jestli náhodou ta druhá cest nebyla schůdnější. I na zdánlivé rovině jsou výmoly i kopečky, propasti i táhlé kopce k dalším úspěchům, dalším důkazům své píle, své práce. Odhodí ale dospělý pevnou hůl, zavrhne společníka, pošlape ty malinké vlaječky na vrcholcích pod sebou? Opravdu mu jde jenom o sebe a svoje úspěchy a hlava nehlava se žene za dalšími blýskavými vidinami vlastních vlajek na stále vyšších a vyšších horách? I on se stává průvodcem nějakého malého dítěte na úpatí hory, prochází s ním krizemi i štěstím. A zároveň se žene dál po své cestě. Podle mého názoru je úkol dospělého nesnadný, neboť jde po dvou cestách zároveň.
Když zanechá svého vzpurného potomka na začátku krajiny poberty, vydává se sám až dojde ke stáří. Starý člověk stoupá pomalu vzhůru, ale padá rychle dolů. Je často osamělý a nepochopený, zavrhovaný i nepovšimnutý. Má ale stále před sebou radosti své cesty, cesty svých potomků i vnoučků stojících na úpatí hory.
Ne vždy se podaří dosáhnout vrcholu a vztyčit vlajku vedle desítek ostatních. Někdy přijde i pád. Někdy častěji. A někdy to už vypadá, že člověk jde stále po dně propasti zoufalství stále níž a níž. Takový člověk potřebuje podat pomocnou ruku. Ukázat světélko, které ho vyvede z nekonečného labyrintu tmy, aby mohl postupně začít stoupat zpět na slunce, na cestu, ze které sešel. Vyjde-li na povrch, je obrněn a posílen.

V každém věku prožíváme jinak svá zklamání i radosti, v každé životné etapě vyhledáváme jiné přátele i soupeře. Měli bychom ale stále mít na paměti, že všechno špatné je k něčemu dobré, že každá hora má i svou propast.