Setkání vzpomínek

Ta neurčitá TOUHA mísící se s NEJISTOTOU a ÚZKOSTÍ.

Touha vybásnit se z nejistoty. Najít smysl. Chytit se proudu a nechat se jim - aspoň na chvíli - nést.

Spánek.

 

Mrtvý vzpomínky vstávaj z hrobů, prochází se v mlze, navzájem se míjí, plujou. Padá listí. Občas se některá zastaví a zamyšleně se zahledí na jinou: "Neznáme se odněkud?" - "To je možné," odpoví ta Druhá, zvídavě a upřeně hledící té První přímo do očí, "jste mi nějaká povědomá."

"Kdy jste se stala?" ptá se První, stále nehybná a neslyšně oddechující (pára jí přitom vychází z úst v podobě velkého sytého oblaku). "Minulý týden" odpoví rozvážně a poněkud vesele Druhá, "jsem čerstvá, mám sílu. A Vy - jak stará jste Vy?" - "Ani nevím - pár let. Nejsem ale pořád stejná, měním se. Poznáš to i Ty - až budeš starší, budeš jiná. Budeš měnit barvy, budeš se stýkat s jinými vzpomínkami než teď..."

Druhá, zvědavě naslouchající, zahleděná spíše do sebe než kamkoli jinam, sebou náhle škubne, jako by ji něco vyděsilo. Rozhlídne se kolem sebe, úsečně se podívá První do očí, to opakuje ještě dvakrát a pomalým krokem se vydává zpět ke svému hrobu - "Musím si jít odpočinout, abych načerpala síly - jsem vzpomínka veselá, až si mě tedy ten člověk, kterému jsem se stala, zavolá zpět k sobě, chci mu prozářit den."

První - jako by s nikým ani nemluvila - se dává opět do setrvačné chůze a pomalu mizí v mlze.

Než Druhá stačí vklouznout úzkým otvorem zpět do hrobu, objevuje se náhle Třetí: "Co Ti napovídala? Spi. Není čas na hlopué přemítání."

Druhá uléhá. První zmizela v dálce. Třetí se nervózně rozhlíží kolem. Na hrob Druhé pomalu přistál seschlý list. Holub splašeně zamával křídly a odletěl.