To temné ve mně

Ano, nejspíš máte všichni pravdu. Nejsem to, co tvrdím, to čemu věřím, to co bych chtěla být. Ztratila jsem svoje křídla nebo jsem si je snad nechala sebrat? Vždyť přeci jako malinká jsem vypadala jako andílek - blonďatá copatá holčička, plné tvářičky a smějící se očka. Sice se občas ozvalo: „ Ta malá měla být kluk, je to takový ďáblík“. To se však říkalo jen žertem, tenkrát má křídla nikdo nezpochybňoval. Vždycky mě porovnávali s mým o 9 let starším bráškou. Ideální dítě – kam ho posadili, tam ho také našli, o mně se to však říci nedalo. Už v dětství e malá dobrodružství stala mou vášní. Bratr si na sebe dával pozor a nikdy ani s modřinou nepřišel. To já vyrůstala se stále odřenými koleny a modřinami všude. I tak jsem pořád zůstávala andílkem, slaďoučké možná trochu neposedné dítko. I ve škole jsem se vzorně učila, snad proto jsem mohla využívat obliby u učitelů.
V době, kdy se mi přestalo říkat dítě, jsem čím dále častěji slýchala: „Ty si ale ďábel“. Snad moje energie, ztřeštěnost a zápal pro věc mi trochu oslabovalo svatozář. Nikdo už neřekl, že jsem jen anděl, každý dodal s ďáblem v těle. Vím, že se tak mluví o hodně dívkách či ženách a právě proto jsem se vždy tomuto označení bránila. To už mě spíše přirovnejte k víle s nožem v ruce nebo vrahem, jenž za zády svírá květinu. Nevyjadřuje to snad to samé? A přece to není fráze jako s andělem a ďáblem. Pomalu a jistě mě mé okolí ujišťovalo, že má křídla nejsou tak bílá, jak je prezentuji.
Ale stále tu ještě ta křídla byla, i když ve mně začalo převažovat něco temného. Pak přišla osoba a otevřela mi oči. Bolestivě ustřihla má křídla. Přiděla mi růžky a namalovala tváře na černo. Viděla v mých očích špatnost, i když z nich kanuly slzy. Podle ní nemám právo na křídla ani na svatozář. Nikdy jsem nechtěla ublížit a přece jsem to neúmyslně udělala. Ano, smířím se s démonem, který ve mně stejně vždy dřímal. Nikdy jsem neměla v plánu ho ukázat, i když byli tací, kteří ho ve mě vždy viděli. A přece budu toužit po bílých šatech a po blonďatých cůpcích. Ani jedno nemám. Ani černý plášť ani krátký červený rozcuch nepřipomíná má dětství. Jsem tedy Lilith. Tolik jsem se jí bránila a přece jí nedokážu zapřít. Jak lehce se z bílé stane černá. Ale kdo dokáže udělat opak? Ztotožnili mě s ní a měli pravdu, kterou ani netušili. Ona byla objektem prvotní krásy a dobroty, a však nepotlačila svoji hrdost a raději odešla do temnoty. Nalezla v ní lásku stejně temnou, jako měla být i ona. A tak uchopila svoji roli ďábelské milenky. Možná tuším, jak se cítila. Žila jednodušším životem plným temného pohodlí. Hrála, tak jak jí předepsali scénář. Když všichni radí: „Hraj tu zlou - sedne ti a dostaneš za ní víc“. Uděláš to, ale tolik si přeješ dostat tu roli hodnou, ač nejeví se tak snadnou, ač nepasuje ti tak dokonale, ač zaplatí ti polovinu. Dychtíš po ní mnohem víc. Co sedá ale dělat, publikum žádá bolest, tak jí působ. I já jsem dostala stejný punc. Prostě ve mně viděli Lilith a tak jí automaticky jsem, nikdo se nezeptal jestli jí být vůbec chci. Říkám si, že raději nebudu nic než temná upírka. Stejně se ale nevzepřu, stále nosím černý šat. A tajně pláči se svěšenou hlavou, i když všichni vidí hrdou a nemilosrdnou tvář. Kdo je horší- démon sám nebo ten, jenž ho z něj udělal? Ten, kdo bez milosti vyhnal Lilith z Ráje a hodil na ní špínu, kterou si zavinil sám.