Občas

Dnes se mi tak velmi,
z ničeho nic, zastesklo po mé babičce a dědovi. Je to již pár let, co jsem
pozbyla možnost je obejmout. Občas mi stále scházejí. Jako rána, když noci ne a
ne skončit.

Občas pak běžím nahlížet do svých
tajných šuplíků, ve kterých leží ukryty babiččiny korále. Někdy si říkám, jak
krásná tehdy musela dědovi připadnout, stojíce uprostřed tanečního parketu,
neokoukaná a tolik tajemná, plná příběhů, které on ještě uslyší nesčetněkrát.
Ty její pronikavé oči, zelené, vím, že je mám po ní. Tak jako onen její humor,
fantazii, jemnou kousavost, puntíčkářskou dokonalost, sny, potřebu se neustále dotýkat…

Občas, uprostřed všední
každodennosti, mívám onen nutkavý pocit, běžet si všechny její šperky
vyzkoušet. Možná jsou příliš obyčejné, pro mne jsou však překrásné, stejně jako
byla ona. Občas je na chvíli podržím v dlani, v tichosti a
s úctou, myslím na ni. Jednou jsem rozbila její oblíbenou sklenici, abych
se jí pak tiše omluvila. Byla tehdy se mnou, cítila jsem její přítomnost.

Občas, uprostřed denních
těžkostí, posadím se na zem a v jednom z šuplíků pohledám dědečkovy
staré šachetní průkazky. Na každé z nich je jeho fotka, občas si říkám,
jak moc se jí musel líbit, když se ještě téměř neznali a chodívali spolu na
zábavy za město. Stejně jako její korálky, tak i jeho tramvajenky držím
s úctou, kolikrát se jich asi dotýkal, kolikrát si je zapomněl včas
prodloužit a pak se klepal strachy, jezdíce na černo vší tou černou Ostravou.

Přesto ji miloval, vím to…

Občas také vzpomínám na chvíli,
kdy oba náhle zemřeli. A najednou nebylo vůbec nic, jen temno a prázdno, jejich
byt, neobvykle pustý.

Pamatuji si, jak jsem stála
uprostřed pokoje, tisknouc ke tváři babiččiny ručníky, vonící jako ona sama.
Všechna ta jemná vůně ve vzduchu a já téměř nedýchajíc, aby jí ještě stále
hodně zůstalo, ještě alespoň na zítra, neboť pokud tu bude všechno takhle
krásně vonět, oni budou stále se mnou…

Občas mi přijde na mysl vzpomínka
na dědu, který každé ráno vstával velmi brzy, aby jí zašel pro čerstvou
snídani, milovala teplý a křupavý chleba. On jí jej pokaždé nakrájel na malé
kostečky, namazal máslem, posypal jarní cibulkou. Jejich skleněná konvice
s červeným okrajem, lžička, kterou pomalu do čaje vmíchával citron. Tolik
vůní, jak je vůbec může jeden život pojmout?

A pak, když už se probudila,
vůbec jí nepřišlo, že ji na malou chvíli opustil. Vše měl dokonale promyšleno,
nechtěl, aby si ani na malou chvíli připadala opuštěná.

Občas při vzpomínce na ně pláču,
stále mi velmi chybějí, jako rána, když noci ne a ne skončit.

Přesto jsem však šťastná. Když
pak již vymizely všechny vzácné vůně, pomalu jsme vyklízeli byt, přišlo mi
zvláštní, jak moc málo jejich šuplíky skrývaly. Nepotřebovali téměř nic.
Nechápu, vždyť kdyby po mně někdo uklízel, všechny ony úkony mu zaberou velkou
spoustu času. Dnes mi to již došlo, měli se přeci navzájem, člověk nepotřebuje
žádná zavazadla a přeplněné šuplíky na cestu životem, stačí milovat, občas se
probudit o hodnou chvíli napřed, aby si ten druhý nenadále nepřipadnul  sám…