Tradice

Pomalými kroky se sunu ke svému cíli. Opatrně. Všude kolem mě jen tma a ticho, které na mě dopadá neuvěřitelnou silou. Možná jako tlak, možná jako gravitace. Nebylo by od věci zavést novou veličinu. Síla tmy a hluk ticha. Vždyť se s tím setkává občas každý.Až na výjimky…
Vítr si pohrává se spadaným listím a spustil tak lesní symfonii… ticho bylo zdoláno…

………….Proč jsem tu? Má to smysl? Možná. Chodili jsme sem spolu každý rok. Začalo to nevině. Tobě bylo špatně a potřebovala jsi s někým mluvit. Byl jsem ti vděčný, že sis vybrala mě. Poslouchal jsem hodinový monolog o tom jak je život nespravedlivý. Tisíce slov, z nichž některá se opakovala v určitém časovém úseku…
„ Tak kurva, proč?“
Asi tvá nejoblíbenější věta…
Nevím, co nás to napadlo. Některé věci děláme prostě impulzivně. Bez potřebné přípravy. Asi to tak má být…
Udělali jsme si z dřívek malé loďky. Tys ji měla samozřejmě propracovanější. Tvůj smysl pro detail mě dostával do kolen. Já měl jen trup a ubohou plachtu, která byla vytvořena z promoklého listí. ( Od vody, od slz?)
Ta tvá byla ale jiná. Kůra ze zaobleného kousku dřeva byla pečlivě oloupnuta, možná žes z ní sloupala to špatné. Pomáhalo ti to. Listí si vysušila a třesoucíma rukama jsi je vyhladila do bezchybného přírodního plátna. Ale vím, že se ti jednou protrhla. ( Kurva, proč?) Na kráse jí to neubralo, možná naopak…
Pluly po vodě tak odvážně a nespoutaně. Škoda, že tok řeky byl silnější, než mohly zvládnout. Loďky šly ke dnu. Ty ses od něj ale odrazila…

Úzká cesta se vine maličkým údolím. Stromy zde již musely vyslechnout spoustu proseb, nářeků i líbezných slov. Teď však vypadají jinak. Úzké a vysoké kmeny se pohybují ve větru a vydávají typický zvuk pro strašidelný les. Zpuchřelé pařezy tvoří malé, nenápadné pekelné brány. Proč jich je však tolik? Nestačila by jedna? Mráz po zádech je špatné znamení…

………. Nevím, proč jsme tam šli i příští rok. Možná nás něco nutilo vytvořit novou tradici. Řád, který se bude každoročně opakovat. Nebylo to již tak silné jako poprvé, ale stále se mi na tom něco líbilo. Loďky byly samozřejmě teď mnohem víc promakané a kandidovaly na loď roku. Sice jen z přírodnin. Dopluly mnohem dál, než před tím, ale tvoje se potopila mnohem dřív než ta moje. ( Kurva,proč?)……………

Jsem tu. Posadím se zatím na místo, kde jsme seděli vždy spolu. Opřeni k sobě zády a pozorujíce hvězdy. Nemluvili jsme. Slova byla v tenhle okamžik zbytečná, stačilo mi mít tě vedle sebe ( za sebou) a stejně jsem věděl na co myslíš…Potok je pořád stejný, nestihl změnit nějak významně svoji tvář. Stále je to ten potok, který jsem znal já, ty… oba…Až teď mi dochází, jak je to tu strašidelné a nervozitu nahánějící, když jsem tu sám. Ani to houkání sovy mi na odvaze nepřidá. Možná se bojím té tmy, těch pahýlů nebo jen té samoty. Co mi však největší strach je to, že nepřijdeš a naše tradice se tak utopí v laguně zapomnění… ( Jako ta loďka…)

Ne, já počkám… Jak dlouho budeš chtít. Zatím nechám své tělo uvězněné v síti strachu. Ono si časem zvykne… jako na všechno…