Vánoční přání smutné dívky

Je hodina a čtvrt po Štědrém dni a já pomalu cítím lehkou úlevu. Ta přetvářka, kdy jsem se musela smát už je za mnou, chce se mi plakat, ale nemohu něco ve mě to dusí a já nemohu nic proti tomu udělat. Přemýšlím o tom, jak se kdo má, že asi většina spí, přemýšlím o tom co si kdo o mě vlastně myslí, přemýšlím o tom co mi visí na krku, vím od koho to mám, ale nyní nevím co je to, teda krom toho, že je tam pět netopýrů, přemýšlím o všem možném a nejvíce o dvou věcech a to o tom, že prý přemýšlím moc a o svém nesplněném vánočním přání...

„Já bych řekla, že někdy přemýšlíš až moc.“ Ano asi má pravdu, ale já vlastně asi nic jiného než přemýšlet neumím. Přemýšlím o smyslu života, o smrti, o pocitech, které bych třeba měla cítit a necítím, o tom jak na mě vzhlíží jiní, co si myslí o mě, jiných lidech a některých činech a věcech. O tom proč mám někdy pocit, že mluvím docela na úrovni a že bych asi na to povolání soudní psychiatričky měla. Jenže vzápětí se dostaví na mysl slova: „Neříkej sama sobě, že jsi v něčem dobrá...“ a já nevím sama proč tyto slova poslouchám, ale slepě se jimi řídím...

Přemýšlím o svém snu, o svém vánočním přání – nesplněném. Já chtěla bych se, v podvečer Štědrého dne, postavit do předsíně našeho bytu pod kopcem Městského parku. Vzít si tmavé pohorky, mít černé kalhoty, obléci si béžový, teplý kabát, vzít si černé rukavice, omotat si šálu okolo krku, nasadit si na hlavu čepici tmavé barvy a vyjít ven v době, kdy všechny rodiny zasedají ke sváteční večeři. Chtěla bych, aby venku padaly vločky krásného, bílého, studeného sněhu, aby jím už bylo vše pokryté, aby byly ulice města pusté a prázdné, jako střed pouště bez vody a života. Chtěla bych jít tím městem, středem silnice, dívat se do oken známých i méně známých lidí a přitom jít. Jít sama, jít opuštěná, být bez kohokoli vedle sebe, za sebou, před sebou a kdekoliv jinde okolo mě. Být sama a jediná v den, kdy mají být všichni spolu. Být sama a jediná v den, kdy bych měla být doma s rodinou a slavit Vánoce. Být sama a jediná v den, kdy je to svým způsobem absolutně proti pravidlům. Pak bych chtěla zajít na hřbitov, dát svíce na hrob svým blízkých, které jsem znala i které ne, možná i na něčí hrob, který by mě zaujal. Poté bych chtěla jít někam nahoru, odkud bych tohle všechno mohla spatřit a tam být sama až do půlnočního odbití hodin, kdy by skončil Štědrý den, pro mnoho lidí a hlavně pro mě úplně to nejdůležitější z Vánoc. Chtěla bych zkrátka tento den prožít sama, úplně sama, bez jediného mluveného či formou sms psaného projevu. Jenom se dívat a přemýšlet, proč chci zrovna v tuto chvíli být sama, proč zrovna v tuto chvíli chci, aby mi padaly slzy z očí k zemi, proč jsem smutná a nespokojená, když stále mám dostatek všeho, co některé děti, v mém případě už mladiství, třeba jinde ve světě nemají a jak jen bych jim ráda něco z toho dala, jak ráda bych jim jakkoli pomohla...
Když ale přemýšlím dál, přicházím na odpověď svých otázek proč toto přání. Protože podvědomě asi toužím, alespoň jednou za rok prožít všechno co v sobě celý rok potlačuji a nejde to pustit ven, pak to vyleze na povrch, zrovna, když to nejméně chci a potřebuji. Proto asi chtěla bych býti sama na Vánoce a ŽÍT ne jen přežít, ale prožít si chvíle života, které neprožívám když přijdou, protože přemýšlím nad tím, jakou by to mělo dohru a protože, což je smutné, to už ani neumím. Možná mě to někdy někdo zase naučí, doufám v to, protože jako dítě, jako malá, roztomilá holčička jsem tuto schopnost měla a zahodila ji bez mrknutí oka, stejně jako schopnost svěřit se se svým trápením, se svými ranami v duši, které tak svazují moji radost ze života a přitom vlastně to nejsou žádné hrozné zážitky, tak proč je prožívám, tak jak je prožívám? Učíme se celý život. Nyní se učím tomu porozumět sama sobě a ostatním lidem a to co je hlavní, učím se důvěřovat a poté se svěřit někomu, koho si sama vyberu. Před pár dny jsem byla už docela daleko na této cestě, ale má matka mě vzala a postavila zase na začátek této cesty, váhám jestli se někdy dostanu na konec, do cíle a protože to, co pohání celé lidstvo vpřed je víra a to ve všechny možné věci, ať je to víra v pokrok, v Boha, v to, že i zlý člověk se dokáže změnit, v to, že začnu opravdu důvěřovat a svěřovat se opravdu s tím co mě trápí, v cokoliv ... Tato víra uhasíná poslední a to až na konci naší cesty životem a ten mě snad ještě nečeká, i když někdy bych ho uvítala s otevřenou náručí, to je v době afektu, v době zkoušky života, zdali obstojíme a dokážeme to.
Věřím tomu, že jednou se můj sen splní, že jednou půjdu 24. prosince večer ke dveřím, asi to nebude v tomto bytě, ale to je mi jedno, půjdu si obléknout černé kalhoty, pohorky, béžový kabát, tmavou čepici, černé rukavice, omotám šálu, jako hada okolo krku a vyjdu do prázdných ulic a budu pozorovat ta vyzdobená, svítící okna a půjdu sama, opuštěná, nechám mobil doma, aby se mi nikdo nedovolal a nerušily mě zvuky přicházejících přání skrze sms zprávu a až se dostatečně projdu prázdnými ulicemi a bude na mě přicházet pocit nostalgie a prožití trápení i krásných chvil, zajdu na ten hřbitov ať bude jakýkoliv, vyberu si hrob, kam dám svíci a budu přemýšlet a vzpomínat, poté půjdu někam nahoru a budu pozorovat tu krásu sama, samotná a opuštěná, jak si to jen přeji a o půlnoci se vrátím zpět do mého bytu, domu, domku – nevím, kde budu bydlet a budu mít krásný pocit toho, že mé přání se splnilo a udělám to i kdyby mě to mělo stát život, pro ten pocit udělám cokoliv, protože v tu dobu doufám budu žít!!!

Merci pour ce moment quand vous lirez mon souhait et peut-etre de vous réfléchez de ça...