Kávové zrno

Leží tu na mém stole, maličké, ztracené mezi všemi těmi užitečnějšími věcmi. Ještě přede dvěma dny mě zdravilo vůní, kdykoliv jsem zasedla k počítači, ale teď už o svou zdvořilost přišlo. Musím ho vzít do dlaní a zhluboka se nadechnout, abych zachytila sotva znatelné Dobrý den. Dlouho už to nepotrvá a z Dobrého dne se stane Sbohem, a potom... potom mě dočista opustí. Všechny vůně jednou vyvanou...

Proč? ptám se. Proč všechno netrvá věčně? Vždyť co je věčnost pro jednoho člověka, je pro vesmír jen mžiknutí oka. Jedno mžiknutí oka znamená jednoho šťastného člověka, a přece se žádný pohyb navíc nekoná. Ani jedno ATP nazmar.

Chtěla bych mít tisíc kávových zrn, topit se v nich a nedělat nic jiného, než jen celé dny vdechovat jejich vůni. A pak bych vzala to jediné zrno, které je pořád se mnou, hřála bych ho v dlaních a doufala, že se od té tisícovky naučí slušnému chování a zase mě bude zdravit.