Je to divný..

Mnohokrát se setkávám s lidmi, co si chtějí vzít život. Není to kvůli něčemu, co by se dalo pochopit. Je to většinou o tom, že si lidé chtějí vzít život kvůli rozchodu s láskou.

Mně se svěřují kamošky, že se chtějí zabít, neboť se právě s nimi rozešel kluk. Jejich řeči většinou představují náznaky smrti jako třeba: "Zakopu se do země a počkám, až ze mě vyroste kytička". Někdy příjdou s tím, že chcou poradit jak jednoduše a snadno se zabít. To je od nich hodně sobecký, neboť nemyslí na druhý. Nemyslí na ty, kterým na ni záleží. Rodina by to těžce nesla. I když si třeba myslí, že ho nikdo nemá rád a ta rodina to nedává zrovna najevo.
Když už chybý jen krůček ke smrti, ihned si to rozmyslí a začne panikařit. Někteří strach a paniku překonají a opravdu si na život sáhnou. Ale to je jen lehká a srabská cesta, jak si ulevit. Proč se nepodívají na lidi, co to nemohou udělat?! Třeba tělesně postižení?! Oni si vytvoří vlastní svět ve kterým, se cítí šťastní a nechápou to zlo venku. Když je jim zle, něco strašnýho prožijou nebo se jim něco špatnýho stane, nedokážou si na život sáhnout. Nevědí ani jak.
Jednu takovou tělesně postiženou holku máme ve třídě. Všemu se směje, nedokáže normalně říct svůj názor... Všichni se ji smějí a nadávají ji, ale když jim se něco stane, hned aby je člověk litoval.
U většiny případů některý lidi vážně nechápu. Lidé by si neměli brát životy, aniž by si našli nějaký bod, co je zachrání. Taky by se neměli posmívat druhým a nejlepší by bylo, kdyby člověk nebyl sobec a myslel i na blaho druhých.
V některých případech by člověk vážně měl začít přemýšlet a uvažovat...