Je lepší zapálit svíčku, než proklínat tmu

Vše okolo mě halí černá rouška tmy. Kde to jsem? Co tu dělám? A kdo vlastně jsem? Nevím nic. Rukama tápu okolo sebe a snažím se najít odpověď aspoň na jednu otázku. Jenomže kde hledat? Neviditelná ruka mě vezma za dlani a vede kamsi do neznáma. Mám snahu se jí držet, čekám, že mi ukáže sestu, že mne zavede k světlu. "To by bylo moc snadné," promlouvá neslyšný hlas, "Ale pojď a neboj se". Zdá se mi to, nebo ta tma je zde ještě černější, ještě hustší a ještě hrozivější? V tu chvíli mě můj průvodce opustí. Jen vzdalující se kroky zní tichem. A jsem opět sama. Jen já a tma. Usedám k zemi a pláču. Co teď? Cítím strach, samotu a prázdno, cítím beznaději. Nevím, jak dlouho tu sedím. Možná několik minut nebo hodin, dnů. Možná i roků. Nevím. Čas je pro mě v tuto chvíli zbytečný. Snad bych tam tak seděla do konce života, kdybych si neřekla: "A dost! Vždyť tohle nikam nevede bát se každé chvíle, mít strach z každého pohybu". Rázně vstanu a rozhlížím se. Najednou mi ta tma nepřipadá tak strašná. Hlavně nic neuspěchat. Začnu malými krůčky zkoumat okolí. Pěkně pomalu. Když v tom o něco zavadím. Krabička? Ale co s ní? Leda, že by... Nadšeně ji otvírám a vytahuju dvě sirky. Rychle se chci zbavit tmy, která mi zaléza pod nehty. Už je mi všechno jedno. Jen chci konečně světlo. Vědět kde jsem a také kým jsem. Cítím, že ten malý plamínek mi zodpoví všechny mé otázky. Rychle škrtám sirkou o hrubou strany krabičky. Zbrklé a hrubé pohyby však způsobí, že se sirka v půlce zlomí. Na chvilí se zarazím a naštvaně se podívám na tenké zlomené dřívko. Nevadí. Mám přece ještě jednu. V poslední chvíli si to však rozmyslím a zvolím raději tu krátkou přepůlenou. Značně pomalejšími pohyby škrtám o krabičku. A hle - slabý plamínek roztančil mihotavé světlo v mém okolí. Než se však stačím vzpamatovat a rozhlédnout, oheň mne páli do prstů. Odhodím tedy sirku k zemi a v tu chvíli opět svůj boj vítězí tma.
Co teď? Mám ještě druhou sirku, jenže nastal už pravý okamžik? Vždyť by to dopadlo stejně jako s první. Netrvalo by dlouho a byla bych tu zas jen já s tichou společnicí Tmou. Opět bych se krčila na studené zemi a plakala. Mám ji tedy zapálit nebo ne? Vnitřní hlas mě varuje: "Nedělej to"! Schovám tedy moji poslední sirku zpátky do bezpečí krabičky, ale nevzdávám se. Ještě tu musí něco být! A tak se opět pouštím do prozkoumávání neznáma, jenž mě obklopuje. Hledám něco a ani netuším co. Jak dlouho? Možná několik minut nebo hodin, dnů. Možná i roků. Nevím. Nedovolím aby se mě opět zmocnila ta beznaděj. Úspěšně se bráním i strachu. Jsem silná. Silnější než dřív. Uvědomuji si tuto skutečnost, usmívám se, v tom okamžiku opět od někud přichází můj tajemný průvodce, ukáže mi směr a opět záhadně mizí. Neváhám a vydávám se cestou tmou.
Trvá to dlouho. Jsem unavená. Ulehám tedy, když v tom dlaní ucítím něco hladkého. Překvapeně předmět ohmatávám. Ne to není možné! Svíčka. To je to co hledám! Únava rázem mizí a já pomalu vytahuji z krabičky jedinou sirku. Rozvážně škrtnu. Nic. Škrtnu tedy podruhé, a to se již plamínek napřahuje ke knotu nejkrásnější svíčky, kterou jsem kdy viděla. Držíce zapálenou svíčku se rozhlížím a nemohu uvěřit vlastním očím. Stojm uprostřed ulice plné lidí, všude shon a zmatek, auta troubí, lidé na sebe pokřikují. Ale jak je to možné? Vždyť jsem jen rozsvítila svíčku a najednou stojím uprostřed... uprostřed života.
Co tedy závěrem? Občas si osud s člověkem tvrdě pohrává a chystá mu nelítostné zkoušky, ale jestliže ta tajemná síla vidí snahu, podá mu pomocnou ruku, pošeptá mu radu nebo jen ukáže směr. Člověk by měl dostat i druhou sirku, tedy druhou šanci, když tu první promarní. Potom si právě té druhé bude vážit víc. Neměl by se bát a nepodléhat beznaději, když se mu zrovna nedaří. Také by se ale neměl bát, udělat něco pro to, aby svoji situaci zlepšil. Když nic neudělá, nemůže si potom stěžovat, jak je k němu osud nefér.