Tři přání

Je docela pěkný večer. První večer v novém roce. Tato doba mě, a myslím že nejen mě, vždy donutí zamyslet se nad rokem uplynulým. Co bych chtěla aby se v novém roce změnilo? Co chci jinak? A co pro to mohu udělat?
Za oknem vítr prohání sníh s deštěm, mraky si hrají na honěnou a větve stromů mi mávají a šeptají jejich tajemství. Venku panuje chaos a já mám podobný zmatek v hlavě. Nepěkné vzpomínky se neodbytně vracejí. Myšlenky minulosti se prohánějí s otazníky budoucnosti a já tuto změť nemohu zastavit stejně tak jako tu venku. Spousta věcí se mi v minulém roce nepovedla, ale určitě se mi také něco vydařilo. Tak proč pořád řeším chyby svoje i chyby druhých? Proč právě teď, v novém roce, sedím melancholicky doma a přemýšlím nad osudem, že ne vždycky se ke mě zachoval fér? Možná proto, že jsem už prostě taková. Jedna věc se mi nevydaří a dalších pět ano, ale mně to nestačí. Pořád budu myslet na to, co jsem udělala špatně. Je to část povahy, na kterou moc hrdá nejsem. Jsem si vědoma, že je to zrovna kvůli ní, proč tu zrovna teď sedím se sentimentem v očích.
Já o této svojí vlastnosti vím, jenomže jde ji změnit? A když ano a já ji přece jen změním, neztratím kousek sebe, kousek svého já? "Jsi výjimečná!" tak tuhle větu jsem několikrát slyšela a vždy jsem se nad ní musela smát. Vždyť každý je výjimečný. "Zůstaň sebou. Zůstaň taková jaká jsi!" Jiné věty ale vždy stejně pohrdavý úsměv. Nikdy jsem se nesnažila změnit. Nikdy. Nesnažím ze sebe udělat něco co nejsem, jen chci abych byla šťastnější. Chci abych byla spokojenější. Chci... Jenomže jak tato svoje přání uskutečnit? Jak se mám udělat šťastnou i uvnitř a ne jen navenek? Možná všechno přijde časem. Vždyť čas je nejlepší lékař. Kolikrát jsem byla na kolenou, když mě zradili přátelé , od kterých bych to nečekala. A já? Já se vždy statečně zvedla, otřepala a šla dál. Kolikrát mě osud hodil pod nohy klacek, já zakopla a spadla až, jak se říká, na dno. Vždycky jsem se od toho dna odrazila zpátky nahoru. Proč? Co jsem si vždy opakovala? Nevzdám se! Nyní už vím, jakým přátelům mohu věřit a jakým ne. Vím, že i klacky se dají překročit. A také vím, že ze dna se dá vyplavat zpátky k hladině a zhluboka se nadechnout. Občas mi někdo pomohl, občas jsem se mohla spolehnout jen na sebe. Ale vím jistě, že člověk je v jistých situacích silnější než si myslí.
A tak se mé přání mění. Již nechci být šťastnější a spokojenější. Přeji si, aby kolem mě byli už jen ti opravdoví přátelé, kteří mě nikdy nezradí ani nezklamou. Přeji si, aby mi osud pod nohy házel těch klacků méně nebo aspoň aby byly tenčí a menší. Přeji si, aby dno, kam bezpochyby budu padat nejen já, bylo méně hluboké a méně tvrdé. To jsou mé tři tajná přání do nového roku a když se mi vyplní, potom budu šťastná. A jestli chci moc, tak chci mít jen ty přátelé a rodinu, protože nepochybuji, že oni by mi pomohli v překračování překážek, že by mi podali pomocnou ruku.
Příroda za oknem se uklidňuje. Vítr se tišší, sníh i déšť přestávají padat k zemi a mraky po divokém běhu oblouhou odpočívají. Stejně tak se zklidňují i mé myšlenky. Smutné vzpomínky odcházejí dveřmi Minulost, od kterých se budu snažit najít klíč a zamknout je už navždy. Otazníky nastávajícího roku se zase budu snažit jeden po druhém odhalit. Nyní i stromy utichají, poslední zamávání větví, poslední tiché zašeptání. Nevím, co se mi snažily říct. Něco důležitého nebo se mi jen vysmívaly? Dávaly mi nějakou radu nebo řešení? Možná zjistily, že jsem na to právě teď přišla sama. A možná si jen tak povídaly mezi sebou...