Rozcestí života

Zase trochu nálada pod psa…dřív jsem si myslel, nebo se mi to aspoň zdálo, že jsem vyrovnaný člověk, že vím, co chci, že vím, jakým životním stylem chci žít, že vím, co je dobré a co ne.

Jenže pomalu se můj vlastní ideál, moje přesvědčení rozplývá. Někdy mizí úplně, někdy po něm zůstane mlžný závod vzpomínek, a někdy se vrací a znovu mě přesvědčuje o své důležitosti. Mé rozhodování a reakce však kráčí jednou vlevo, jednou vpravo nebo se otáčí zády a prchají z ,,bojiště“. Častokrát nevím, co chci, a když už to vím, tak se ptám, proč to chci…a odpověď zase kulhá vzadu nebo se už ztratila za obzorem…

,,Žiješ ve světě, který se každým dnem mění, slyšíš?!“ volám sám na sebe…

,,Ale proč se mám měnit s ním, když nejvíc mi to vyhovuje tak, jak to doposud bylo?“ ptám se a čekám na vlastní odpověď…

,,Hochu, asi si to neuvědomuješ, ale žiješ ve světě, v krutém světě plném pastí a zrad, ne v houpacím křesle! Vždycky se můžeš vrátit ke svým ideálům, ale život je od toho, abys okoušel nové věci…ne nadarmo se říká, že život je největší škola, kde jinde můžeš získat větší zkušenosti?“ můj druhý hlas( nebo první? ) ze sebe vychrlil své poselství

,,Ale proč se každý mění? Proč to nezůstane tak, jak to bylo?Proč, když je něco na vrcholu, začne se to hroutit a rozpadat?“

,,Nic netrvá věčně…člověk leze dlouhé dny na nejvyšší horu světa, aby na pět minut stanul na vrcholu, vychutnal si tu krásnu pohledu a dobře vykonané práce, splnění svého snu, a pak zas dlouhé hodiny lezení nazpět…tak to chodí i v životě…

,,Ale já se nechci měnit, možná to pochopím později, ostatně není-liž pravda, že jsem neustále o krok zpět?“

,,Uznávám…dám ti radu…rozhodni se, co je pro tebe důležité a co děláš jen s přetvářkou radosti a zaujetí…protože jestli děláš něco proti své vůli, jen abys udržel( nebo se aspoň přiblížil)těm o krok vpřed, týráš tím především sebe…a ty to v podvědomí víš!“