Nic není takové, jako nám říkali

Když jsme byli malí, stavěli jsme sněhuláka a říkali jsme, že je NÁŠ.
Když jsme povyrostli, dělali jsme věci a říkali jim NAŠE.
Když jsme byli ještě starší, koupili jsme byt a říkali mu NÁŠ.
Když jsme se vzali a měli jsme dítě, říkali jsme mu NAŠE.
A když jsme se rozváděli, říkali jsme MOJE A TVOJE.

Nechci být dospělá. Toužím být pořád malým dítětem. Když si sundám dětské brýle, poznám, že svět není takové krásné místo, jak všichni vyprávěli. Lidé nejsou takoví, jaké jsem si je představovala a hlavně takoví, jako jsem je chtěla mít.
Věci nejsou jednoduché jako v romantických filmech. Proplouváme sami svým životem a jen málokdy se najde někdo se záchranným kruhem. A když se najde, jen málo kdy vám ho hodí. Děti ví naprosto jistě, kdo je zlý a kdo dobrý. Jak všechno dopadne, a že každá situace má své východisko, ale přesto to není reálný svět.
Jsou situace, ze kterých se nedostaneme pouhým polibkem od prince. Jsme na to příliš nároční. Nechceme jen polibek, ale celého prince, tak jako v pohádkách. A byla svatba, tak to chceme. A šťastně žili do smrti, to už si tolik nemalujeme, ale někde v koutku duše po tom stále toužíme. Občas si někdo uvědomí, že nelze milovat jeden život jedinou osobu bez prohřešku. Možná, že lze, ale kdo má to štěstí a hned nalezne toho pravého?
Co když se stane, že se s ním mineme, někde na rozcestí života? Budeme se trápit celý život? Nebo jím jen tak klidně proplujeme, bez vzrušení a lásky? Bez tužeb, chtíče, něhy a splynutí? Bez sexu, kdy orgasmus nebude jenom tělesná tužba, nýbrž tužba duše?
Chceme rychle dospět - a když dospějeme, chceme být dětmi, protože pochopíme, že svět není takový, jak nám všichni vyprávěli.