Rozjímání v zasněženém poli

Stál uprostřed zasněženého pole. A do jeho vlasů havraních se snášely stále další sněhové vločky. Na břehu toho pole, rozprostírajícího se celým širým krajem, tyčil se dóm. Gotický. Majestátní. Ušlechtilý. V nádechu záře bělozelené rozpínal své ostré věže k nebesům sněžných mraků.
Chodec ještě před chvílí klopýtal závějemi přes namrzlé hroudy hlíny, proklínaje námahu každého dne, se sklopenými zraky, aby kráčel přesně do šlépějí, které zde zanechal již někdo jiný před ním, nějaký jiný zbloudilý a potulný chodec. V tu se ráz ale zastavil, pozvedl svou zasněženou hlavu a podíval se přes pole. Kdo ví, co ho to napadlo. Kdo ví, proč právě teď a ne před třemi kroky. Kdo ví...
Nicméně stál a zíral. Nechal na sebe padat obláčky bílé, sněhové chmýří, leč před chvílí jej ještě proklínal a toužil být v teple již co možná nejrychleji. Stál a zíral. Co viděl? Jen gotický dóm. Sice monumentální a honosný, přesto ale stále ten samý, který vídal každým dnem. Míjel ho, ale nechával ho lhostejným Proč se ale tentokrát zastavil, v tak netěšném počasí, a ohlédl se k němu? Kdo ví...
Stál a zíral. V tichu a pološeru. Noc už se pomalu snášela. Nikde jediného souputníka. Jen snášely se vločky. Stál a přemýšlel při pohledu na ten odkaz středověku. Náhle již nechtěl nikam spěchat. Jen stát. Stát a hltat ticho a klid. Stát a rozjímat. Možná si lehnout. Do hebkého lože sněžného.
V té chvíli mu hlavou začaly hýřit myšlenky, tak jako hýřily vločky nad polem, když zadul severního větru poryv. Při pohledu na onen svatý dóm mu na mysl začaly plynout otázky, které nikdy předtím neviděl.
Kam zmizeli morální hodnoty, pro lidi přeci tak samozřejmé a závazné?
Což že již lidé nejsou tak neposkvrnění jako ty bílé vločky sněhové?
A proč...proč tu v tom poli bílém stojím rozjímajíc jenom já?