Je ještě za co bojovat?

Sedím uprostřed místnosti plné lidí, slyším mnoho hlasů, překřikují se, ten řezavý roj hlasů mi rve uši a vlastně i duši. Cítím se mimo něj, jako tichý pozorovatel, ale tichý pozorovatel jsem už roky.
Oblíbila jsem si cesty tramvají, lidé nevystupují tak rychle jako v metru a proto o nich může člověk přemýšlet. Vždy si vyberu intuitivně několik lidí, nezáleží na tom jestli to jsou ženy nebo muži a potom skládám obraz jejich života, který se odvíjí od toho jak se chovají navenek. Během posledních let jsem zjistila, jak moc tahle nastíněná charakteristika odpovídá realitě. Je jednodušší hodnotit a rozebírat lidí cizí, ke kterým člověka nevážou žádné city, nás pohled není zkreslený.
Stejně tak jsem se naučila posledních několik let až chorobně moc přemýšlet, nad lidmi, životem a smyslem toho všeho. Mám chuť přesvědčovat lidi, že mohou žít lépe. Je to jako velké domino, pokud se člověku podaří ovlivnit lidi kolem sebe-k lepšímu, je možnost že to bude fungovat i dál. Ač je tahle představa nesmírně utopistická, stojím si za ní.
V mém životě přišlo několik zklamání a v průběhu posledních měsíců jsem si uvědomila, že s některými z nich se zřejmě nikdy nevyrovnám. Je to hloupé to takhle otevřeně říct, ale je to pravda. Naučila jsem se věřit lidem, abych zjistila, že musím být opatrná. Občas se tak snažím věci změnit, že narážím na to, že to nelze. Lidé nejsou figurky a ani nejsou z modelíny.
Je ještě za co bojovat, když nedokážu změnit ostatní? V určité době mě začalo naplńovat to, že pomáhám lidem, hlavně v maličkostech, které mě někdy stojí velké úsilí. Snažím se na jejich tvářích vyloudit úsměv a v duchu si přeji, aby se změnili sami od sebe, protože pokud člověk pochopí své chyby, může se jich sám nejlépe vyvarovat. Pokud bojuje člověk sám a za všechny musí ho to zničit, občas mi v hlavě vyvstanou verše Petra Nováka, o dívce, „která rozdala všechnu svou lásku a sílu, až už sama nemohla žít“. Občas mi to evokuje můj život, ale to nutkání pomáhat cítím jako jakési vykoupení.
To, co mě vždycky zvedne ze země je odpovědnost. Je paradoxní jak právě odpovědnost, odpovědnost k lidem může být hnacím motorem. Sama sobě nemůžu jakkoliv ublížit, protože bych tím zranila i ty, co mě mají rádi. Jak taková maličkost jako odpovědnost, může měnit životy. Ona může měnit životy.. ale já svět ne? Je to fér?!
Věřím, že lidské cesty mají nějaký smysly, ač můj život je bludný kruh. Jsou věci, kterém rozumem nedokážeme pochopit, a tak je lepší nechat za ně pracovat srdce a intuici. Jediné čeho opravdu lituji je, že snaha nepůsobit bolest neznamená, že neubližujeme. Ty největší rány, jsou něžné rány do srdce. I to nezvládnu změnit.
Tak kruci za co můžeme ještě bojovat?
Jen za sebe, svojí duši a svoje svědomí.
My sami jsme odpovědní k sobě. To jest jediné, kvůli čemu ráno vstávám z postele, češu si vlasy, před testem hledám sešity a pokouším se o úsměv, když potkám blízké.
Bojujte za sebe, snažně Vás prosím.