Co je smyslem života?

_Tohle se jeví na první pohled jako záludná filozofická otázka. Tisíce a tisíce lidí, filozofů, básníků, učenců, profesorů a jiných chytrých hlav uvažovalo a snažilo se přijít na její řešení. Mně to přijde docela jednoduché až prosté. Nejdříve bych to pojala trošku kolem a kolem.
Myslím si, že pro spoustu lidí je smysl života práce. Což mně připadá jako dost špatný smysl. Protože takoví lidé si sami nevědomky kradou a ukusují kusy života. Skrz práci nevidí svět kolem, den začíná kávičkou a příjezdem do luxusní firmy a končí jednáním s vysokými činiteli nebo večírkem v pětihvězdičkovém hotelu. ale to jen v těch "šťastných" případech. A právě v tom je to tak špatné, lidé se zaslepí vidinou šťastného spokojeného života v dostatku a dřou a dřou "jak Bulhaři" a třeba na špatném místě. A pak se najednou probudí a místo ranní kávičky je přivítá zjištění, že už je jim padesát a možná si vydělali slušných pár peněz, ale jsou sami, protože měli i s manželkou vždycky "moc práce" a neudělali si čas ani na sebe, ale ani na případné rodičovství. A pak? Kde je ten smysl života?
_Někdo vidí smysl života v založení rodiny a zestárnutí mezi spousty vnoučaty. Tento smysl je pěkný a myslím, že asi nejlepší. Ale ne každému se to může podařit. Co když zemře partner dřív, než stihnou počít nebo vychovat dítě? Co když zprvu šťastné manželství nebude klapat? Co když partner nebude chtít nebo nebude moct mít dítě? I to se stává. Nebudu pesimistická a dopřeji svým imaginárním manželům spokojenou budoucnost. Ale co když ke spokojené budoucnosti něco chybí? Třeba peníze? Pak to bývá někdy dost obtížné, ale překonat se to dá.
_Nyní si trochu zauvažuji, jaký je smysl života ambiciózních lidí, ať už sportovců, umělců s touhou prosadit se, hlavně mladých zpěváků, atletů nebo třeba skupiny šermířů. Pokud chtějí opravdu uspět, tak je jediným řešením tvrdý dril. Je to skoro stejné jako u lidí s cílem dosáhnout postavení v práci, jenom s drobným rozdílem v tom, že mají nejspíš krapet víc času na druhé než oni. Ale v kostce to končí stejně-neúspěchem, zklamáním, roztrháním životní cesty a smyslu. A začít znovu bývá až přespříliš těžké.
_Vezmu to teď z trochu jiného soudku. U různých ambiciózních lidí jsou většinou smysly a cíle života celkem jasné, ale jaký je smysl života vážně nemocných lidí? Jaký je smysl života lidí s tělesným či duševním postižením? Nebo lidí, kterým nějaká nehoda či havárie zohyzdila tvář nebo navždy zničila nějaký tělesný orgán? Tohle je trochu záludný oříšek. Já myslím, že jsou tito lidé hrdiny (pokud mají to "štěstí" si alespoň své postižení uvědomit, poněvadž někdo má třeba i tak těžkou duševní poruchu). Musí snášet soucitné nebo zhnusené pohledy a různé ústrky a posmívání. Sama nevím, zda bych vůbec měla tolik síly, abych se svým postižením žila dál "normální" život. Ale jaká by byl jeho smysl? Náhle mi to přijde celkem jasné. Myslím si, že smysl života těchto lidí je, aby žili 'normálně' nebo se alespoň v pohodě zapojovali do běžného života. Za to jim patří rozhodně obdiv, pokud ovšem není smyslem jejich žití zase brzo umřít. A teď právě už záleží na každém z nás, jak se k těmto lidem budem chovat.
_A teď jsme právě u toho, a co my? Jaký smysl života můžou mít "normální" lidé? Trošku do práce, něco nasportovat, mít nějakou tu chalupu, pár čilých dětiček a trochu pomoct těm chudým. Je tohle shrnutí života "obyčejných" lidí? To bohužel nevím, protože každý je jiný a já jsem na povahy lidí zapomněla. Brala jsem to podle takových těch charakteristických skupin lidí. Tak třeba příště.
_A co já? Jaký je můj smysl života?
Přesně nevím, jakou cestou půjdu. Ale ráda se podělím o můj všeobecný názor na tuto otázku, se kterým bude možná někdo souhlasit: Smyslem života je přežít až do smrti.