Černá tma.

Nevím.. často přemýšlím o tom, jak lehké by to vše bylo, kdybych nebyla. Vždyť je to tak lehké, něco si udělat a skončit se vším. Jenže já jsem asi srab. Prostě to nedokážu, i když k tomu mám třeba hodně blízko. Najednou se mi vše zobrazí před očima. Chci je zavřít, abych nic neviděla. Ale jak, když to nejde.
Mezi tím, co vidím, jsou i lidé, co mě milují. Aspoň si to myslím. A představa, že by se mi to nepovedlo.. To by mi určitě neodpustili. To vím. Každou chvilku upadám do černé tmy. Tmy jménem deprese. Cítím se tak sama, prázdná. Ulehám na postel, kde se schoulím a pomalu, ale jistě pociťuju, že ve mně všechno to, co mě doposud drželo při životě, ode mě odchází a já umírám.
Nejsem sama, já to vím. Kam se podívám, tam jsou lidi, pro které něco znamenám. Ale tak proč já to jen nepoznám? Proč to nevidím? Kdyby jen to šlo. Co? No přeci napsat si svůj život a osud dopředu. Bylo by to snažší? Ale pro co bychom potom žili? Pro nic.. Jako vlastně teď. Slzy mi tečou po tvářích, nemůžu je zastavit. Bolest a smutek je však silnější. Kdybych se alespoň mohla někam vytratit. Ale jak? Nejde to. Zůstanu tady, budu se trápit a bolest tlumit!