Úvaha pozorovatele

Rozhlédněme se kolem sebe. Co vidíme? Máme před sebou počítač, stůl z poctivého dřeva, sedíme na pohodlné židli, do uší nám hraje hudba ze stereo přehrávače, sedíme doma nebo v práci, v teple. Máme rodiny, přátele, máme vzdělání, umíme číst a psát, máme dar myslet. Máme volný čas. Někdy ani nevíme, co s volným časem dělat. Všude kolem je tolik možností, tolik různorodých možností, že si často nedokážeme vybrat. Chci si vzít dobrou knížku, zapnout televizi, jít si zaběhat, zajít k přátelům... Až příliš možností. Proto si často nedokážeme vybrat. Ale co na tom záleží? Vždyť máme všechno, co potřebujeme a když tam či jinde ztratíme možnost něco si užít, nic moc se vlastně nestane, o nic moc nepřijdeme.

Žijeme ve společnosti nadbytku. Nemáme si na co stěžovat, ale stěžujeme si. Vždycky přece může být lépe, no ne? Proč se držet při zemi, proč jezdit ve Fabii, když si můžu koupit Chrysler? Stačí, když budu chvíli šetřit a budu se mít ještě lépe. Vždyť jsou tu ty možnosti, tak proč je nevyužít?

Máme dostatek času, nic nám nehrozí. Nemáme hlad, nemusíme se bát vážných nemocí ze špatného hygienického prostředí, nemusíme se bát útoků dravých šelem nebo nakažení moskytem. Nemusíme přemýšlet nad tím, jak zajistit rodině bezpečí na další noc, jak zařídit nocleh někde v teple nebo kde hledat něco k jídlu. Nemusíme už přemýšlet nad věcmi, které nám vysvětlují špatné podmínky života. Nemusíme hledat pomoc u Boha, nemusíme věřit, že vše se v dobré obrátí, nemusíme žít poctivým životem, aby nás jednou potkalo Království nebeské. Nemusíme se snažit žít poctivý a dobrý život.

V důsledku ztráty víry děláme špatná rozhodnutí. Nejenže duchovně zaostáváme, ale ještě máme tu drzost si myslet, že jsme lepší než všichni ti pánbíčkáři, kteří chodí do kostela, kteří si povídají s nějakou abstraktní entitou kdesi na nebesích. Chodíme si po světě s hlavou vztyčenou, oblečeni podle poslední módy, trávíme čas, jak nám to přikazuje okolí a děláme věci, které ostatní uznávají. A tím si získáváme postavení. Nezáleží na tom, jestli nás to nějak naplňuje - vždyť neexistuje nic, co by nám radilo, jak trávit čas, co dělat nebo jakým situacím se vyhýbat. Vždyť si opravdu můžeme dělat co chceme. Je přeci příjemnější řešit, jestli mi mikina ladí s kalhotami, než jestli jsem náhodou neudělal chybu, když jsem poradil svému příteli, ať se nebojí pozvat tu slečnu na rande, i když dobře vím, že ho odmítne. Je přece mnohem příjemnější a svobodnější, když si vyjdu s přáteli někam ven, místo abych si užil večer se svou milou, která, přiznejme si to, už nemá to kouzlo jako když jsme se potkali a poslední dobou dost přibrala. Nezáleží přece na okolí, je důležité, jak se cítím já!

Ano, každý se chce mít dobře. Jenže...

Když si žijeme podle toho, co se nám zrovna chce, co se nám hodí nebo je příjemnější, jaký má pak život smysl? Jaký má směr? Kam vlastně chci dojít, když nevím, po které cestě jdu? Když se ani na chvíli nezastavím a nezamyslím se nad tím?

Máme všeho dostatek, nemusíme přemýšlet nad hlubšími hodnotami. Nemusíme hledat odpovědi u Boha, v meditacích, intuici, nebo kdekoliv jinde, když nemáme nouzi a myslíme si, že vlastně všechno víme a všechno zvládáme. Ale pak přijdou ty rány. Tak jako se jednou za čas přižene větší bouře, tak se i v životě ukáže situace, na kterou nejsme připraveni a nevíme jak jí budeme čelit. Nemůžeme se jí vyhnout, ani se jí ubránit, jen doufat, že nebude moc krutá. Může to být rozchod. Nebo ztráta zaměstnání. Nebo smrt někoho blízkého. Nebo cokoliv, co nás zabolí. Pláčeme. Nevíme kudy kam. Teď by se nám hodil Bůh nebo osud, nebo něco, v co bychom mohli věřit, abychom překonali tuto zkoušku. Jenže my přece nejsme ti pánbíčkáři, ti upjatí ubožáci, co si v pátek večer čtou v Bibli, místo aby šli zapít konec týdne. Takže sedíme, nevíme co dělat, oči plné slz a zlost na celý svět. Najednou vidíme hodnoty lásky a síly, víry a odvahy a přestávají nás zajímat prkotiny, jako jestli má ta kšiltovka dobrou barvu nebo jestli náhodou nemám rozcuchanou ofinu...

Tohle není problém jen nás. Je to problém většiny světa. Ztrácíme víru. Nemyslím tím křesťanskou nebo jinak náboženskou, to je věc každého člověka. Ztrácíme víru v sebe. Místo abychom budovali svoje zdravé sebevědomí, abychom si vytvořili základ uvnitř a hledali štěstí v sobě, hledali jsme štěstí všude okolo a užívali si všechno, co nám mohlo alespoň trochu vynahradit ten vnitřní pocit prázdnoty, který nás sužuje, když jsme sami. Nevěříme, že bychom se dokázali sebrat z finančních nebo emočních problémů. Jak bychom tomu mohli věřit?



Nechci malovat čerta na zeď, ale náš dostatek, možná nadbytek VŠEHO nás vede k záhubě. Když pozoruji metrosexuály, kteří tráví každý den hodinu před zrcadlem, aby "se líbili sami sobě" a přitom netuší, jaké možnosti mají, je mi jich líto. Když vidím arogantní dívky, které od sebe odhánějí nápadníky, protože si rády myslí, že mají na lepší partie a budují si tak ego nedostupných a všemi žádaných královen, je mi jich líto. Koho z nich kdy napadlo, že štěstí ve skutečnosti nenajdou okolo, ale v sobě? Koho napadlo, že síla se skrývá v srdci člověka a ne v počtu zájemců o jejich přízeň? Koho napadlo, že hodnoty jsou opravdu někde jinde?

Někteří lidé si myslí, že brzy přijde válka. Je celkem jedno, jestli o pitnou vodu, nerostné bohatství nebo o neobnovitelná paliva. V každém období se nějaká válka objeví, je jen otázkou času, kdy přijde další. Náš pocit, že máme všeho dost, nás nutí myslet si, že válka nehrozí a nepřijde. To je právě ta myšlenka, která nás opět srazí na kolena. Když ze dne na den přijedou cizí tanky, zavolají sirény a my budeme muset napochodovat k obraně svých blízkých, pochopíme, že nebezpečí opravdu hrozí. Najednou se naše myšlenky změní.

Pod palbou samopalů nám dojde, že přátele můžeme ztratit během vteřiny, že rodina tady nemusí být věčně a že je čas si uvědomit, o co vážně jde. Možná někteří budou hledat naději i ve víře, možná někteří najdou skrytou odvahu a budou zachraňovat děti z hořících domů nebo přikládat obvazy na krvavé rány válečníků. Možná se ukáže, že jsou mezi námi hrdinové, do kterých bychom to nikdy neřekli. Určitě se ale stane jiná věc - ti arogantní nafoukaní frajeři, kteří si dokazovali svou sílu promiskuitou, lží nebo krádežemi, ti stáhnou ocas mezi nohy, někam zalezou a budou doufat, že to brzo pomine. Jejich "sebevědomí" bude rázem v nedohlednu a jejich moc bude ta tam. Už bude úplně jedno, v čem kdo jezdí nebo co má na sobě, protože, bude stačit chvilka a nezbyde po nás nic než díra od granátu. Myslím si, že v takové chvíli NÁM VŠEM dojde, na čem doopravdy záleží. Přestaneme se zabývat malichernostmi a začne nám záležet na důležitých věcech. Štěstí bude mít úplně jiný význam

Je mi 17 let, kdyby došlo k nějakému vážnému konfliktu, nejspíš bych také musel nastoupit a ukázat, co ve mně je. Nemám zkušenost s válkou a pevně doufám, že k žádné nedojde. Mám rád život, hledám štěstí. Ale vím, že tahle společnost potřebuje zažít ránu, aby se vzpamatovala. Doufám jen, že to nebude stát příliš mnoho životů...