V duši prázdno

Jen se tak rozhlédnu do minulosti a chápu...
Tolik chyb jsem se dopustila. Jak jen jsem to mohla dopustit? Proč jsem jen nepochopila správnou podstatu? Jak jen mohu být tak sobecká? Narodila jsem se v očekávání, že to co se děje je jen zlý sen a že realita je jiná- nádherná, dokonalá. Žila jsem v představách. Žila jsem jako radostné dítě, v okamžiku jsem ale pochopila, ani štěstí netrvá věčně a někdy radost vystřídá šedý mrak smutku. A je jedno jak dlouhý ten mrak je.

Dopustila jsem se tolika věcí a snad jen bouchnutí do stolu by mi pomohlo. Agresivita se nevyplácí, ale ja bych zrovna teď potřebovala hodit s něčím, abych uvolnila pramey zlosti...

Nikdy jsem si nemyslela , že někdo mi odpustí, myslela jsem si, že chyb kterých se dopouštím, tak pravidelně mi nikdo a nikdy neodpustí. A toho jsem se vždycky tak bála. Toho, že bych někdy udělala chyby a právě ze strachu jsem se jich dopouštěla. Myslela jsem, že jakmile mi chybička ujede a já se ji dopustim budu navždy odsuzována okolím a nikdy už mi nikdo nebude věřit.

Začínám si myslet, že dnešní doba-plná předsudků a válek- mě naučila, že "stokrát opakovaná lež, se stává pravdou", ale to jen pro ty, kdo jí uvěří a snad jen i staré přísloví, které říká že "lež se stává pravdou, pokud ji začneme věřit". A je to pravda, protože naše doba mi nedává to co by měla. A pocit bezpečí jsem stratila už od chvíle, kdy jsem začala mít odpovědnost sama za svoje činny.

Bylo by jednoduché sebrat si život a ulehčit si tak trápení, které na tomto světě je a také bude. Ale proč bych se měla vzdát? Proč bych měla lidem, kteří mě nemají rádi, udělat radost? Proč bych se měla ukázat, jako člověk, který pohrdá životem? Nebudu dělat něco, na co nemám ani odvahu.

Někdy se snažím chápat své pocity. Ale snaha je v niveč a já už vlastně nic nechápu. Někdy si připadám, jako když má duše má brzy vyletět a nebo že je tak prázdná. Ale v hlavě vždy zůstává naděje...

TA NADĚJE MI DÁVÁ ALE SÍLU. A JÁ MOHU JÍT DÁL, BEZ OHLEDU NA TO, JAK SE CÍTÍM.