Vlny zmatku

Jíž před dávnou dobou jsem došla k jednomu zlomovému zjištění. Já sama ze své podstaty nechci žit v tomto světě. Byla jsem donucena tu žít, nejsem si jistá proč, z jakého důvodu může být někdo donucen žít na zemi, když ho to tu akorát ničí a bodá přímo do srdce. Asi je to hloupá myšlenka, ale nikdy bych nedokázala si vzít život. Však kdo mi život dal? Moji rodiče, Bůh či jsem jen náhodou vesmíru. V mých rukou tedy neleží moc zahrávat si se svým životem. Podle koho se mám tedy potom řídit? Podle rodičů? NE. Plnila bych jenom sny, kterých oni nedosáhli! Podle vesmíru? A jak mi vesmír řekne, že tohle mám děla? Podle Boha? Jak rozeznám Jeho hlas??
Jsem zmatena. Ráda bych utekla od všech zkoušek, od všechn nejasností a problémů. Ale to je CHYBA! Vždyť právě v tom je krása poznávání, vždyť právě v tom je kouzlo života. Bolesti pominou, láska zahojí a zvítězí. Ano, není to vždy zřetelné, je tu sět, který působí destruktivně na náš láskyplný pohled do přírody, do tajemnosti stvoření. Právě on ubíjí to pozemsky krásné, to pozemsky čisté a kalí to svou zlobou a utrpením. Nemám ráda tento svět, ale miluji přírodu, nemám ráda lidi, ale zároveň je obdivuju. Nemám ráda strach, ale miluji bezprostřednost!
Jak naložit s tím, co nám bylo dáno, jak naložit s tím, co držím ve svých dlaních? Bojím se šípů, které směřují na průhledně čisté srdce zbarvené lehce do růžova, které nám dává city k tomu, abychom si užili tento život!