Stojí to za to...

Dokud cítím bolest… do té doby žiji…

Ať bolí srdce či něco jiného, značí to, že jsme stále naživu. Stále jsme lidskými bytostmi, co bloudí po světě a chtějí při nejmenším spasit sami sebe. Někteří padnou až na dno, jiní balancují na vrcholu, jenž pak doprovází hluboký pád dolů. Pořád píšu o lásce, ale znám ji jen z vyprávění, znám jen tu druhou stranu lásky, tu co bolí, tu co štípe… štípe jako sůl na čerstvou ránu. Někdy si říkám, že chci být daleko pryč, být někým jiným, snad i zemřít, ale bolest mi to nedovoluje. Pokud ji cítím sem zodpovědná nejen za sebe, ale i za druhé. Svou smrtí bych nezpůsobila bolest sobě, ale jim. Dokud je jediná duše Vám nakloněná, stojí za to žít! Stojí za to dýchat! Stojí za to se smát! Stojí za to se smát i brečet! Stojí za to snažit se milovat!

Nejsem blázen… jsem normální…

Ty že nejsi blázen? Jen blázen by o sobě tvrdil, že je normální. Normální je nudný, obyčejný, průměrný a nechceme se snad lišit? Proč chodit neustále jen s proudem, když ten proud nás zadusí, ušlape a ještě se nám vysměje. Normální lidé se nejvíc bojí, že by je někdo vyvrhl z kroužku dalších normálních lidí, nechtějí být sami. A přitom jsou tak ubozí, nevidí jací sou. Nevidí jací jsou nudní. Omílají stejné věci pořád dokola. Neznají jiná témata, neznají jiný život. A když uvidí někoho „nenormálního“, když poznají jiný svět označí ho za „divný“ a když uvidí snílka, smíška a štístka označí je za „blázny“. Jedině blázni jsou opravdu šťastní… vědí, že stojí za to žít!