Být dítětem

"Mami?" podívám se na svou mamku s jiskřičkou v očích a ona hned tuší, co mám v plánu.
"Ano, sluníčko?" její podezíravý pohled moc dobře znám. Jen se chce ujistit, že mě v mé hlavě nenapadla nějáká blbost a jestli ano, ať to raději hned vypustím, protože to přece nejde. Nejde dělat blbosti v našem světě - to se nesmí!
"Napíšu dopis Amálce."
"Tak dobře broučku."
"A půjdeme k potůčku a tam jí ho dáme, aby měla radost!"

...

Tento kratičký příběh, který jste si na začátku přečetli, se odehrál přibližně před deseti lety. Tehdy jsem byla maličká a chodila do školky. Netušila jsem, co mě čeká. Jaký bude můj život a jak se budu rozhodovat, až budu muset jít na střední. Tehdy jsem tohle ještě neřešila a jediná moje starost byla Amálka. A teď, kdo Amálka vlastně je?
Znáte tu pohádku o víle Amálce? Tehdy ji dávali v televizi. Byla to blonďatá víla s bílými šaty a takovým věnečkem na hlavičce. Měla jsem jí moc ráda. A tak se jmenovala moje imaginární kamarádka, pojmenovala jsem jí vílou Amálkou, protože měla také blonďaté vlásky.
Chodila jsem k nedalekému potůčku, kde jsem trávila spoustu času - tenkrát, to pro mě ještě čas neexistoval. Povídala jsem si se svou, pro ostatní neviditelnou kamarádkou. Mluvili jsme o všem. O tom co mé srdíčko trápí i o tom, jak se ten den má. Napsala jsem jí dopis a vzala jí ho k potůčku. Druhý den tam dopis nebyl. Vím. Teď si říkáte, jak ho odnel vítr. Nebo, že ho mamka schovala, abych si myslela, že si ho Amálka přečetla, ale já tehdy byla malá a věřila. Věřila jsem, že si ho přečetla. Co v dopise bylo si už nepamatuji. Ale jedno vím, a to že mě měla ráda, i když nebyla z masa a kostí. Pobíhala jsem a byla šťatsná, mou tvář oslnil veliký, široký úsměv a mamka se na mě usmívala. Věděla, že jsem šťastná, pak i ona byla.
Jak šel čas, na Amálku jsem přestala myslet. Postupně jsem na ní zapomínala. A pak? Pak už pro mě neexistovala.
Když jsme byli malý a měli jsme tenkrát srdíčko tak průzračné a čisté...věřili jsme na něco, co pro ty dospělý neexistovalo. Proč jen teď ztrácíme naději? Když tenkrát jsme ji měli na rozdávání. Proč jen se nedokážeme uvolnit? Proč jen počítáme minuty, když před tím, čas neexistoval? Proč teď někam spěcháme, když předtím jsme mohli poletovat venku, jako motýlci a přesto jsme nemuseli chvátat do školy, nebo do práce? Jakto, že nás svět tak obelhává? Jaktože obelháváme sami sebe? Proč zapomínáme, na to co je tak důležité? Proč jsme plní úsudků? Odsuzujeme druhý, jsme odsuzování. Je to snad správné? To jsme jako malý nedělali. Proč nás tohle život naučil? Dokážeme se ponaučit? Nalezneme v sobě dítě? A jestli ano, kdy to bude?

Dokážu si někdy odpovědět na své otázky? Dokážeme to my všichni?