O západu slunce

Slunce zapadalo a den se pomalu chýlil ke konci. Ptáci švitořili v korunách čerstvě olistěných stromů a z ulice do pokoje pronikal zvuk lidských hlasů. Před chvilkou skončil hokejový zápas a fanoušci se ještě trousili z nedaleké hospůdky, nadávajíce a dumajíce nad tím, proč zrovna jejich tým prohrál 3:1. Také v okolních zahradách bylo poměrně živo, možná až nezvykle na maloměstské ospalé prostředí. Lidé hovořili a smáli se vlastním vtipům. A tak byl zpěv opeřenců neustále narušován stupňujícími se výbuchy smíchu. Letní počasí zjevně všem přidalo na dobré náladě a chtěli slavit za každou cenu. Pak kdosi pustil muziku a štěstí z krásného a příjemného víkendového dne dosáhlo vrcholu. Poslední paprsky slunce pak protnuly žaluzie na okně a obzor se zbarvil do oranžova a  potom do růžova až se nakonec jeho barva stávala stále tmavší, měnila odstíny od fialové až po rudou. A potom se nad krajinou tak nenápadně a nevtíravě rozprostřela tma, všechno utichlo, jen smích přetrval. Byl slyšet odevšad.

Člověku by se snad chtělo také smát, kdyby byl býval v lepší společnosti a neseděl tak sám nad klávesnicí svého počítače a nezíral tupě na jeho obrazovku. Člověk měl v té chvíli velmi málo fantazie a ačkoli jeho srdce bytostně toužilo po tom, aby vyťukal do klávesnice nějaký hluboký a duchaplný text, zkrátka to nešlo. Bylo to, jako byste po malíři chtěli, aby maloval bez barev a kreslil bez tužky. Namítl by tehdy pravděpodobně, že… Vlastně je celkem jedno, co by namítl, protože je to všechno jen člověčí fantazie a na myšlenkách a výmyslech občas pramálo záleží. Někdy je lepší konat než myslet, ba, je to občas i lepší, než hloubat hodiny nad nějakým problémem. Člověk by pomalu myslel, že myšlením se nic nevyřeší, ale není to tak docela pravda, občas se i něco vyřeší, ale málo co a málo kde. Tak nezbylo, než popisovat okolní dění a přemýšlet a doufat, že přijde nějaký náhlý nával ušlechtilých myšlenek. Přišel, ale člověk ho nebyl schopen správně uchopit, ba, nebyl ho schopen ani udržet ve své unavené hlavě.

 Ticho noci náhle přerušil zpěv svátečních pěvců a na nedalekém, dříve snad zimním, stadionu začal koncert místní kapely. Tady večer teprve nabíral grády. Ale chtělo by to spíš nějakou romantickou tichou hudbu, která by se linula mezi ševelícími stromy tichem té zbožné noci, než hlasitou muziku bez těla a bez duše. Nebylo zbytí, pořád sice bylo možné zavřít okno a odstřihnout se od dění tam za zdmi domu, ale člověku se nechtělo. Vždyť i tenhle jeho příjemně uondaný stav mysli měl něco do sebe. Stejně tak se zdálo být zajímavé poslouchat maloměstský koncert a ucho vnímalo každý hlas přicházející zvenčí, byť to byl třeba jen výkřik jednoho, co se pomalu propíjel k nevnímavosti okolního světa. Teď zněla státní hymna a publikum hlasitě vyřvávalo slova, ač s mírným zpožděním. Člověk se zadíval do prázdna oblohy a uvědomil si, že píše s poněkud mírným předstihem, vždyť již psal o noci, ale slunce se teprve teď zcela zanořilo za obzor a ptáci ještě zpívali. Člověk si namlouval, že to udělal proto, aby měl text spád a čtenář se nenudil, ale těžko přesvědčovat sám sebe vlastní lží. Pak do místnosti dolehlo pár hlasů z ulice pod oknem. Všechny byly mírně nakřáplé a mluvení neprobíhalo tak, jak by si byl člověk představoval, aby se něco dozvěděl. Nuže? Co naplat, občas má každý upito víc než-li sklenku vína a jako bezduchý se motá po chodníku a mává zaslepeně rukama. Člověk to odsuzoval. Odsuzoval  to aniž by to někdy zažil, myslil si totiž, že všechno na světě si dokáže představit, že si dokáže představit i to, jak jde po ulici a máchá kolem sebe pažemi. Nebyla, není a nebude to pravda. Ale ten večer to člověk ještě nevěděl, neznal tu pravdu. A ačkoli je pravda věc velmi relativní a každý máme svou, člověk si byl vždy jist, že ta jeho je ta nejlepší a nejpravdivější ze všech pravd.

A toho večera člověk uvažoval nad tím, proč se lidé opíjejí, proč jenom tak touží po osvobození duše od těla? Proč si myslí, že oprostit svoje domněnky od svého mozku je polehčující, když ví, že se tam stejně dalšího dne vrátí? Proč si lidé neuvědomují vážnost toho všeho, proč se jenom chtějí smát i když to nejde? Vždyť kdyby nad smutkem převládl smích, neztratilo by pak obojí cenu? Ztratilo, alespoň si to člověk odůvodnil tím, že si sám pro sebe hlasitě odříkal tuto větu: „Vesmír by měl být v rovnováze a stejně tak všechno v něm…“ Potom člověk začal znovu dumat nad tím, proč tedy lidé pijí.

Ale lidé možná jen hledají něco nového a něco krásného ve světě, který se jim zdá nudný. Snad i ti největší filozofové a umělci a ti zvlášť, se někdy potřebují pohroužit do mocných sil vína a potom stvořit pod jeho vlivem něco krásného a originálního. I když, možná, že myslet a radovat se a tvořit jde i bez alkoholu. Nicméně, když tedy někdo hledá ve víně krásu, když někdo pije proto, aby byl svět v jeho krutých očích lepší, pak je možná hoden i odpuštění. I když vina se nedá jen tak smýt z lící člověka, stejně jako se nedá propiska umýt z desky stolu. Vždyť i ten zatracený stůl se musí obrousit, aby znovu vypadal jako nový. Dá se ale obrousit také opilá duše člověka? Tak aby se ten, kdo pije pro umění mohl druhého rána zase vrátit do reálného života, aby ze sebe setřásl tu zrádnou vidinu mihotavého štěstí? Snad dá, ale kolikrát? A kde je jen ta tenká hranice, kdy člověk ještě pije pro radost a kdy už pije jen proto, aby pil? To nikdo neví, zvlášť pak ne ten, kdo v alkoholu vždy jen utápěl svoje starosti a tím vlastně i radosti.

Člověk vstal a protáhl se, pak zahloubaný několikrát přešel pokoj, zavřel okno ve snaze vyhnat ty negativní myšlenky z hlavy, ale nedokázal to prostě a usedl zpátky k počítači. Přes sklo okna viděl, jak se večer stává temnějším a zrádnějším. Pokračoval tedy…

Vlastně, zauvažoval člověk, já neodsuzuji lidi za to, že jednou za čas pro radost pijí, pokud lze pít pro radost, já odsuzuji lidi za to, že pijí, aby našli něco, co mohou najít jen pokud pít nebudou, štěstí, lásku a všechno ostatní, co je pro ně dobré…

Potom člověk unavenýma rukama zaklapl monitor, ale ještě než to skutečně udělal, pousmál se nad tím, jaké to je psát o něčem, co nemůže být v tutéž chvíli uskutečněno.