Názory na svět

„Když jsem začínala psát tohle, obviňovala jsem svět z toho, že je špatný a málem jsem plakala. Ale psaní funguje jako terapie a když jsem dopsala, zalil mě pocit blaženého štěstí.“

Moje názory na svět. Nikdo se mě na ně nikdy neptal, kromě tebe. Vždycky se mě ptali akorát na to, kolik je dva a dva a kde leží Austrálie. Matematika je jistě důležitá, ale ne pro mě. Austrálie? Existuje tolik způsobů, jak ji najít. Stačí si zapamatovat jeden a už není zapotřebí vědět, kde je Austrálie. Možná, že to vyjde nastejno, ale jedním způsobem dokážeme najít nejen Austrálii, ne? Nebo se pletu, ne, vlastně se ptám. Proč? Ptám se proč, protože ty se ptáš, proč? Ale ty se ptáš na všecko. I na moje názory na svět, a tak jsme vlastně zase na začátku. Najednou by se mi chtělo říct, že nemám žádné názory na svět, ale to byla lež. Lež z jednoduchosti. A tu si ty nezasloužíš. Najednou mám dvě možnosti, říkat ti pravdu? Nebo ti lhát z povinnosti? Možná nerozumíš, ale věz, že by ses rozhodoval stejně. Kdybych to sem nenapsala, lhala bych, ale já se rozhodla říkat ti pravdu. Jen musíš vědět, že proběhla volba mezi zlem, dobrem a mezi něčím, čemu říkám „vyber si to, co chce slyšet. Možná je to trochu složité, ale píšu tak, jak myslím a moje myšlenky nikdy nebyly snadné a přehledné. Pravda, mnoho lidí by si přálo, aby aspoň občas takové byly. Někdy takové jsou, v situacích, kdy se všechno zdá tak primitivní a v situacích, které můj mozek nechápe. Tehdy se jenom ptám: „Bože, proč?“ Bůh nerozumí, protože bůh neexistuje. Existuje pouze víra v něj. A mysli si, co chceš, ale je to víra, která dělá Boha Bohem a nenávist, ta stvořila peklo s Ďáblem. Je jedno v co věříš, stačí, abys v to věřil dostatečně silně. Každý má svého Boha i ty ho máš, nevěříš? Nemusíš věřit tomu, co právě čteš, ale já tomu věřím a důkaz o tom, že tvůj Bůh existuje si najdi sám. Ačkoli mi často tvrdíváš, že věříš spíš na Ďábla, pak musím namítnout, že Ďábel je tvůj Bůh. Nepřipadá v úvahu soudit tě za tvůj výběr, pouze za jeho důsledky, ale za ty tě jednou odsoudí život sám a proto nechtěj ani to, abych hodnotila tvůj život. Možná už si ztratil nit a souvislost, pokud ano, pak přestaň číst. Stejně by to bylo k ničemu.

Pokračuješ? Obávám se tedy, že nyní budeš muset číst až do konce. Ale, co vlastně je konec? Smrt? Opravdu si to myslíš? Já nevím, mám pocit, že smrt je jen koncem etapy, koncem jednoho života. Vlastně, není náhodou konec čistě individuální záležitost? Všichni ho máme, má ho každá věc a přece nikdo neví, co to znamená. Možná, že ani nemusí nic znamenat, je to prostě konec, konec všeho. Všechno je taky koncem, pokud máš všechno, už nic nepotřebuješ a brzy se projeví tvá nespokojenost. A v tom je právě ten háček, nikdy nebudeš mít všechno. A všichni, kdo mají všechno chtějí mít víc. Pokud ale mohu soudit, je přece jen všechno lepší alternativou k nic. I lidé, kteří nemají nic, také chtějí víc všeho. Potíž je v tom, že mají mnohem menší šanci to dostat než lidé, kteří mají všechno. Lidé jsou vůbec zvláštní, chtějí milovat a být milováni a přitom umí akorát nenávidět a proto jsou nenáviděni. Mají pocit, že smích je dobrý za každou cenu, ale netuší, že i pláč jim dokáže něco dát, nechápou, že někdy jim může dát i víc než smích. A oni přece chtějí víc.Na druhou stranu, čeho moc - toho příliš. Vždyť i ty častokrát říkáš, že vesmír musí být v rovnováze, aby bylo dobře na světě samotném. Souhlasím, ale říkám, že svět je v rovnováze málokdy a vesmír ještě méně. Čím větší kompakt se snažíš udržet v rovnováze, tím větší je pravděpodobnost, že se ti to nikdy nepovede. Dejme tedy tomu, že lidé se chtějí moc smát, a proto moc pláčou. Chtějí být šťastní, a proto trpí depresemi. Nudí se a neví, co to vlastně je štěstí. A cože je podle mě štěstí? Štěstí je, když člověk chce po životě a po sobě pouze to, na co může dosáhnout. Anebo když si váží toho, co má a sní o něčem, co mít nemůže. Tedy, povím ti to asi takhle, obyčejné štěstí má mnoho podob a spousty forem, je jen na tobě, kterou si chceš vybrat. Důležité je, být šťasten a nechovat se jako ostatní, kteří neustále žvaní o tom, jak jsou nešťastní. Přitom by i mohli být šťastní, ale, znáš lidi ne? Znám mnoho těch, kteří tvrdí, že jsou ti, kterým život ubližuje. A znám i několik těch, kterým život skutečně ublížil a oni jsou kvůli tomu šťastní. Tedy ne kvůli tomu, ale kvůli tomu, že chápou, že život je přesně takový, jaký si ho uděláme. Ptáš-li se na definici neštěstí, obrať si do záporu definici štěstí, ať zbytečně neplýtvám papírem.

Udělal-li si to, jsi velmi pečlivý a zvědavý člověk, neudělal-li si to, jsi člověk, který je buď přepracovaný, nebo unavený anebo líný hledat definici štěstí. Nebo jsi geniální osoba, která si ji pamatuje. Možné je všechno a já nehodlám zabrat půlku papíru tím, že budu odhadovat, která z možností je nejpravděpodobnější. Docela těžké slovo k napsání, nejpravděpodobnější. Ani bych neřekla, že čeština má tak těžká slova, ale určitě má i mnoho složitějších, jenom mě teď žádné nenapadá. Napadá mě ale, že jsem ti chtěla vyprávět o svých názorech na svět. Tak tedy, moje názory na svět…