Přílišná mateřská láska

Nesnášíš mojí muziku.
Nesnášíš jak se oblíkám.
Nesnášíš, že mám tři dírky v uchu.
Nesnášíš moje básně.
Nesnášíš mojí velikost džínů.
To všechno jsem akceptovala, to všechno jsem přešla a možná i chápala.
Ale teď si překročila čáru. Chceš nenávidět tu jedinou věc, ve který sem zůstala svobodná.
Knížky. A to přes srdce nepřenesu nikdy, nikdy, nikdy.
To jak se mě snažíš chránit především, co za vaší doby nebylo, to nemůžeš, už ne.
Tvůj názor, že všechno, co mám ráda vychovává z lidí maniaky a vrahy, to myslíš vážně?
Proč je všechno tobě neznáme tak špatné?
Knížky jsou moje jediná svoboda, jediná. A ty mi jí chceš vzít všechnu. Můžeš mi nakazovat jak se oblíkat, jak mluvit, jak chodit, co poslouchat, na to všechno máš nejspíš právo matky.
Ale zakazovat mi knihy, to nesmíš, prostě nesmíš.

Je ta ochranitelská síla ve všech matkách tak silná?
Chtějí pro nás jen to nejlepší, ale je to jako kdyby kytkám braly slunce.
Matka nikdy, nikdy neuvidí hádku očima svého dítěte. Jakási zábrana v její hlavě, která tam narostla, když jsem začali růst, jí to nedovolí. Je to tak u všech?
Nebo mám snad jen rozčilený a zaslepený názor puberťáka?
Nebo se jen bojíme sami sebe navzájem?

Nevyrostla jsem tak, jak si chtěla. Věřím, že spousty věcí na mě miluješ, ale já vidím jen ty provazy, kterými mě obmotáváš. Zbytečně se hádáme. Kdyby si mě znala tak jak tvrdíš, nebrala by jsi mi knihy. To, jediné, co je jen mé.
Všechno ostatní přestojím.
Ale knihy ne.
Mami.