Má úvaha o životě

Má úvaha o životě

Mít proč žít. To je luxus, který já si nemůžu dovolit. Vztah, do kterého jsem dala úplně všechno se mi hroutí v rukou. Hudba je kouzelná věc. Dokáže člověka povzbudit, je to prostředek k vyjádření pocitů, i těch nejskrytějších. Stejně jako poezie. Ona je něco, co tady vždy bude. Ale naco ji mám psát, když jí nikdo nerozumí? Nechápe a pochopit nechce. Možná jsem fakt příliš složitá. Možná od života čekám příliš moc. A co je moc? Trocha úcty, soucitu, POROZUMĚNÍ? Vždyť toho nechci tolik. Pro druhé se jdu rozkrájet, a oni? Pohrdají? Jsou slepí? Sobečtí? Proč jiní nedokáží být vděční? Poděkovat, vážit si? Nebo to jenom neumí dát najevo? Nebo je chyba ve mě? Jsem příliš upřímná? Proč je to zlé? Je to chyba? Proč? Proč k sobě lidé neumí být upřímní?

Opustila jsem člověka, který by pro mě dýchal. Způsobila jsem mu bolest. Jenže proč mám pořád ustupovat? Jedinkrát jsem šla za tím, co já chci a ne za tím, co je dobré pro ostatní. Jednou jsem chtěla trochu štěstí pro sebe. Jednou!! Tak proč za to musím tolik platit? Proč já? Pro ty, které mám ráda bych dýchala, zemřela!! Je to málo? Proč je svět tak nespravedlivý? Tak zlý? Plný lží a přetvářky a bezcitných lidí? Bůh není! Kdyby byl, tohle by si dovolit opravdu nemohl. Proč zrovvna já musím tolik trpět, když právě já objetuji klidně celý život pro dobro druhých? Proč je za moji dobrotu vypláceno jen bolestí, žalem a zoufalstvím?

Jaké má člověk důvody žít? V tomhle světě! Nic nedává, jenom bere a dává rány. Měním se tak, jak si to společnost žádá, protože být sama sebou nikam nevedlo. Já jsem sama sebou pořád, stále a vždycky budu. Proč to nestačí? Nechci si na nic hrát. Nechci lhát a "mít ráda" lidi, které nemám a kteří si to nezaslouží? Co mi nabízí život? Chudobu, práci a nekonečné honění se za něčím. A za čím? Každý jednou umřeme. A co po nás zůstane? Další lidé, které čeká stejně krutá cesta životem.

Nestojím o bohatství, peníze, majetek. K čemu mi bude? Proč to vůbec někdo vymyslel? Proč já nemůžu jet k moři? Našla bych tam inspiraci, napsala bych třeba báseň a v ní objevila další kousek sebe samotné. Co z toho jiní mají? Nic. Zaradujou se, spotřebujou něco co na světě dochází a sami tak uberou možnosti těm dalším, kteří příjdou po nás. A tak pořád dokola, až tady nezbue nic. Lidé se sami zničí. Bezohledností a bezcitností dovedou sami sebe k záhubě. Tak proč žít? Proč ubírat možnosti a místo jiným? Napadlo tohle už někoho? Proč mám pocit, že jsem jediná, která něco chápe? Proč?

Proč? Stejně umřu. Teď nebo za pár let. Proč ne teď? Ušetřím si spoustu trápení, bolesti. Nebudu muset koukat na tu marnost celého světa. Nemám ani kam utéct. Lidé jsou všude a tam, kde nejsou, dřív nebo později nějací přijdou. Neubráním se jim. Je jich proti mě 7 miliard! Proč musím platit za něco, co tady odjakživa bylo, jenom proto, že nkdo přišel a řekl "To je moje." ? Kde najdu svobodu? Co je to svoboda? Nikdo z nás není svobodný. Jsou tu zákony, zákazy, hranice, pravidla, příkazy, zábrany. Proč na hezkém místě stojí hotel pouze pro bohaté? Kdo jim to dal? Proč lidi jen berou? Neváží si Země, ani svého života. Proč? Já si ho vážím, ano, dala bych ho jiným. Proč? Nic se nezmění. Nemůžu nic. Můžu jen jít, učit se, pracovat a proč? Abych mohla zaplatit za to, že žiju. Proč mám platit za něco, co mi dala příroda? Kdo jim to dovolil? Chamtivost. To je jen chamtivost. Kam mám vést svoji budoucnost? Rozvíjet osobu směrem k poznání? Poznám, předám, ale co si z toho další vezmou? Nic. Knihu spálí, schovají, film označí za starý a zapomenou. I když je nás takových třeba víc, nikdy nás nebude tolik, abychom otevřeli oči celému světu. Tak proč děti, kariéru, majetek, city, poznání a rozum? Proč? Všechno je k ničemu. Je to jako stavět hrad z písku, který stejně zničí příliv, vítr, nebo cokoliv jiného.

Za co tu bojujeme? Co se tu snažíme vybudovat? Něco, co může přestat existovat rychleji než lusknutí prstů. Takhle. Hned. A jednou to přijde. Nic není na věky a námi zpustošovaná Země taky nemá nekonečnou trvanlivost. Časem ji my lidé vysajeme jako balonek a co pak? Pak nic. Tak jaký si mám najít důvod žít? Lidi to nejsou, budoucnost lidstva taky ne. Je to marné. Všichni jsme marní. Spěcháme. A kam? Jo, tady by se hodila náboženská myšlenka nebe, peklo. Ale jak jí věřit, když to lidé všechno řídí? Člověk něco vymyslel a já se mám hnát za něčí myšlenkou? Kdyby byla potvrzená, tak ano. Ale ani tomu se nedá věřit. Lidi pro své blaho udělají cokoliv a podpoření jakési myšlenky za účelem vlastního zisku je, jak všichni víme, naprosto běžná věc. Tak kde mám hledat pravdu? V jádru Země nebo v knize, kterou mohl napsat jeden z tisíců lidí, kteří šli pouze za vidinou majetku?

Je to v hajzlu. Lidi se už zničili. Už je pozdě na to, snažit se něco vrátit. Příliš pozdě. Lidé už oči nikdy neotevřou. A dál budou slepě spěchat vstříc záhubě. Tak proč tady žít a trpět rány osudu, se kterými se jen velmi těžce bojuje. Má to nějaký význam? Ne. Nesplodím na tenhle svět dítě. Ani jediné. Proč? Aby muselo trpět jako všichni ostatní a proč? Úplně zbytečně.