Můj život - kapitola I.

Občas se snažím o něco neskutečného, o to, aby mě někdo pochopil. Má lenost mi brání psát, ale to se změní. Musí se to změnit. Mám svůj sen – splnit si co nejvíce svých snů. Občas je to těžké, občas nemožné, ale pořád je tu naději, i když malá. Už je to skoro rok, co jsem přestala psát básně, teď se k nim začínám pomalu vracet. Opět je v nich smutek, úzkost, mé obavy…

Slzy v očích
Smutek ve tváři
Jen smutný úsměv
ten mě provází

Občas mám pocit, že se múza odstěhovala někam do teplých krajin, užívá si roční dovolenou a nechává mě sama. Vlastně jsem byla sama pořád, jedináček, pořád jsem poslouchala, jak musím být rozmazlená, když nemám sourozence. Je to pravda? Řekla bych, že ne…moc toho nechci, jen klid a být šťastná. Ani jedno se mi nedaří…Když se ohlédnu za mým životem, vím, že jsou na tom někteří lidé mnohem hůř než já a někteří mnohem lépe. Pořád cítím dávnou bolest, která mě ubíjí. Snažila jsem se ji ignorovat a přišla jsem snad o všechny city, o všechny sny, o to, kým jsem. Ale s ní to vydržet taky nejde, proto jsem si vymyslela jiný svět. Jen můj. Mnohem nebezpečnější než ten, ve kterém jsem nucena žít, ale tam mohu aspoň něco změnit. Chtěla bych jednou vystudovat žurnalistiku, věnovat se psaní a jednoho dne sepsat ten dlouhý příběh, který prožilo moje druhé já v mém světě.