Neschopnost důvěry

Pro úplný začátek se musím omluvit za pravopis. Dalo by se říci, že píši tak, jak mi zobák narost, ale bohužel narostl trochu nakřivo, tak je možnost určitých chyb. Někdo by určitě mohl namítnout, že potom nemá cenu psát. Je to také pravda, ale zas si říkám, že raději psát a mluvit se zobákem, který narostl trochu nakřivo než se zobákem, který je naprosto obráceně a psal bych anglicky či německy. Jsme v tam Čechách, tak by se mělo mluvit a psát česky ne?

Neschopnost důvěry. Vlastně důvěra sama o sobě se v dnešní době už moc neřeší a není to zrovna vlastnost, která by byla tak ctěná jako dříve. Jak vůbec můžeme důvěřovat druhým lidem, když pořádně ani nedůvěřujeme sobě. Říkáme mnoha lidem mnohé věci, ale víme až moc dobře, že jim stejně přesto všechno nemůžeme důvěřovat. A dál už je to jen začarovaný kruh. Nedůvěřujeme druhým, nedůvěřujeme sobě. Že by se vše dalo říci jen bujnou fantazií a znalostí tolika možností, kdy nás druhý může nějak ponížit, zklamat, zradit…Nebo je to jen další obranný mechanismus naše světa, kdy se snažíme pomalu, ale jistě od ostatních vzdalovat a zůstávat pouze osamoceni i když jsme v kruhu přátel? Kolik se můžeme spolehnout na úplně neznámého člověka, který stojí na autobusové zastávce, než na přítele, kterého máme po boku několik let. Je to úplně normální? Čím bližší nám jsou lidé, tím více je známe a tím více znají oni nás. A tím více si nedůvěřujeme. Lžeme, i třeba neúmyslně, ale pořád je to lež. Někdy je to jedno slovo: „Ano“ „Ne“. Někdy to může být mnohem více rozvětvených lží, ze kterých se už nikdy nedokážeme vymotat. A proč? Jen kvůli něčemu malému jako jsou většinou peníze, nebo závist lásky či úspěchu. Důvěra? V co či v koho můžeme skutečně důvěřovat? Ve svoji milovanou, takže v lásku? V přátele? Rodiče? Nebo úplně cizího člověka, který naši cestu zkříží jen na několik málo okamžiků? Kdo je ten nejdůvěřivější člověk? Každý bude mít někoho jiného. Každý bude říkat něco jiného. Ale všude je něco, co ty všechny spojuje. Můžeme, zatím, důvěřovat aspoň Slunci, že vyjde na bude nový den, ale také to není nekonečné, buď pro Slunce, nebo pro nás. Neschopnost důvěry. Stále se točím okolo otázky toho, že člověk postupem času, čím více je kontaktován s ostatními, co na ostatní slyší, co o nich čte, že nikdo nikdy nebyl úplně svatý, tak se mu tím dá méně a méně důvěřovat. A dnes stačí už ke ztrátě důvěry už jen skutečně málo. Neschopnost odepsat na zprávu, neschopnost zvednout telefon, neschopnost dorazit v čas na smluvenou schůzku. Jsou to události, které mají za následek ztrátu důvěry? V určitých případech určitě. Ale ve většině možnostech v tom hraje hlavní prim naše mysl a fantazie, která si ihned začne představovat ty nejhorší možné varianty a začne na ně také rovnou přistupovat. Žijeme, lžeme a fantazírujeme…tvoříme si vlastní svět.