Výkřik do tmy

Achjo, to je zas den. Táhne se to těžce a pomalu. Extrém střídá extrém. Stres zrychluje tep, myšlenky utíkají všemi směry a koncentrace žádná. Přehnané nároky na jednoho malého človíčka. Všechno se ale musí zvládnout a zaškobrtnutí se nebere v úvahu. A pořád se přikládá - další úkoly a problémy, pěkně hodit na záda a jdi. Nesmíš zpomalit! Co je to za život, když se jen ženeme. Fajn, nabitý týden a volný víkend. Jak ho využít? Samozřejmně zábava a přátelé a co následuje - příšerná bolest hlavy po alkoholu a rozlámané tělo z neklidného spánku. A je to tady nanovo - opět záhul. A tak sedím a přemýšlím, proč to všechno nestopnout? Prostě zmáčknout ten čudlík a zastavit. Už žádný stres, žádná bolavá hlava! Ale co by bylo potom? Obrovské prázdno, dyť já vlastně v jiné než téhle uchvátané době neumím žít. Svým způsobem to mám ráda, teda vlastně tu bolavou hlavu ani ne. Miluju to společnost okolo, to neustále dění. Já si vlastně stěžuju na něco, bez čeho bych nechtěla a nedokázala žít. Jaký paradox.