Nic se neděje

Bylo ož možná moc pozdě na to, sedět na okně a bezmyšlenkovitě sledovat noční ulici. Nedělní večer, nic se neděje, dneska se nezlobí. Po ulici chodí jen lidé venčící své psy a studenti vracející se na kolej. Už bych také měla jít spát, je moc pozdě. Vzhlédla jsem k tmavé obloze. Ani jediná hvězda. To není dobře.
"Víš Bože, já vím, že ti tohle řikám pokaždý, když se do někoho zamiluju,
ale tohle je vážně něco docela jiného," zašeptám do tmy. Ano, občas si povídám s Bohem, stejně jako si ostatní povídají z hvězdami, když jsou teda vidět, nebo třeba s anděly a měsícem.
"Všimnul si jak se na mě vždycky dívám? Ten zvláštní výraz v jeho očích. Mají barvu jemné modři, jako kdybys maloval se štětcem, na nímž je více vody než barvy. A jak se na mě z dálky směje. Jeho smích má melodii teplého letního vánku s vůní jahod a pohody. Jako by mi zpíval, že všechno bude dobré," řekla jsem a přistihla se, jak se široce usmívám a v očích se mi leskne slza štěstí.
"Vzpomínáš, jak se do mě zavěsil, když jsme bloumali nočním městem a pak propletl prsty mezi ty mé se slovy - taklhe to bude lepší-? Občas ještě cítím jeho dotek teplo jeho prstů v mé dlani. Ptáš se mě, proč jsem se mu chtěla vytrhnout a chovala se jako bláznivá puberťačka? Já nevím. Možná proto, abych se ujistila, že mě opravdu drží a nechci pustit. A on mě v tu chvíli chytnul pevněji. Bože, bylo to tak krásné. Něco ti povím. Láska...to musí být něco tak neskutečného. Nemůžu to ani slovy vyjádřit, víš. I kdyby měly následovat roky neskutečné bolesti, kvůli jednomu okamžiku toho neskutečného štěstí bych je obětovala. Nikdy nepochopím, jak si někdo nemůžu vážit lásky a zneuctívat ji." Na chvíli jsem se odmlčela a němě zírala před sebe. Nemyslela jsem na nic. V hlavě prázdno nebo možná plno...já ani nevímm. Má pocit, že není vteřiny, co na něj nemyslím. Ať dělám cokoliv, kdekoliv.
"Tenkrát si lehnul vedle mě a zavřel oči. Když spí, vapadá jako anděl. Jako kdyby mu bylo třeba pět let. Lehce se usmívá a klidně oddechuje. To bylo tenkrát, jak jsme spali u nějakých jeho kamarádů po prokecaném večeru a dobíhání posledních tramvají. Tu noc jsem se strašně bála. Nevím čeho. snad tmy, neznámého prostředí, neznámých lidí, bubáků pod postelí a osudu. Sledovala jsem jeho spící tvář a s bolestí se musela odvrátit. Vždycky se nemůžu dočkat, až ho zase uvidím. Ale v tu chvíli, co stojí vedle mě, ho v duchu prosím aby zase odešel. On třeba nikdy nemusí být můj, víš Bože. A tohle bolí. Když mě zlobí, hází po mě sněhové koule, nechává se krmit mojí snídaní, na chvíli mě drží za ruku, rozesmívá mě...a pak, zbyde jen černá díra, kde všechno mizí. Někdy si mě ani nevšimne, to vše byl jen fór, sranda, nebylo to nic. Jednou mi v půl páté ráno zpíval -doent hurt me, no more- a bláznivě u toho tancoval a snažil se vyloudit můj úsměv. Smálo se spousta kolemjdoucích, ale já si myslím, že něco takového, bych mu měla zazpívat já.
Zdá se mi, že čim je člověk starší, tim spíš si od Ježíška přeje věci, které nejdou koupit. Chtěla bych být malou holčičkou, která nikdy nevěřila, že si jednou bude moci dělat spoustu těch špatných věcí a zlobit mnohem víc. Třeba se špatně zamilovat, šíleně se smát, nedělat úkoly, být drzá, a neposlouchat maminku. Teď se to stalo. Všechno proběhlo nějak moc rychle. Vždycky my tyhle roky přišli moc vzdálené, na to, aby vůbec přišly. Teď bych chtěla být malé dítě, kterému nemůže nikdo ublížit a k Vánocům si přát domeček pro panenky a ne lásku. Chtěla bych se bát věcí které neexistují. Třeba čertů a bubáků pod postelí. Bože, moc tě prosím, hni s mým osudem, pokud v něm není on a já a naše ruce propletené. Nebo mi dej alespoň sílu to dokázat. Omlouvám se ti za všechny špatné věci, které se nedělají, ale neodpouštěj mi je. Chci jen abys věděl, že mě to mrzí. Děkuji a omlouvám se, za všechno."
Sepjala jsem ruce k modlitbě a kývla směrem k nebi. Měla bych jít spát. Dnes se mi nebude nic zdát. Žádný sen dnes nemůže být krásnější, než realita.