Uvaha o životě

Úvaha o životě

Snažím se přemýšlet, nad tím, jaký je vlastně smysl života. Proč tady vlastně jsme? Je vše náhoda, nebo prostě žijeme v realitě, která nemá budoucnost proto jí nelze změnit.
Náhodou, rozumím shodu situací, shodu místa a času. Děje se vše tak, jak bylo někdy dávno určeno? Je život jen jedno velké jeviště ? Možná tu jsme proto, že je to předem dané, možná naši existenci tady můžeme změnit, ale možná je prostě příliš pozdě a my co jsme tady, jsme ti herci co stojí na tom jevišti a nemohou měnit scénář jak se jim zachce. Někdy se třeba stane, že se do programu, tedy do našeho života vloudí chybička. Podle mě na to je myšleno také! Něco se třeba změní, ale vše končí stejně. Divadelní hra poklonou, život smrtí.
Herci odchází z jeviště, jenže co nastává po smrti ? Čeká nás odpočinek, nebo další znovuzrození? Přemýšlím, jestli mi byl dán život jako trest či dar. Kdybych nikdy nežil, bylo by mi vše samozřejmě lhostejné. Jenže jsem tady, žiji! Poznal jsem mnoho lidí. Mnoho těch, kterým jsem, ublížili i oni mně, ale pouze jedna, která mi dala sílu bojovat, vydržet a neustále má pro mě otevřenou náruč, kde cítím největší pocit bezpečí. Nebýt moji práce, nejspíš nikdy nepoznám tu bezvadnou ženu, jež je nejen moje nejmilejší osoba na této planetě ale i moje nejlepší žena a manželka, vždy je také se mnou. Ví jak mi pomoct, dělá pro mě příliš mnoho a já nevím jak jí poděkovat. Slova k tomu nestačí a skutky nemají zdaleka takovou cenu jako její pohlazení, když mi není zrovna nejlépe. Pouze za něj jsem vděčný. Nic pro mě není důležitější. Tenhle člověk je ze všech nejlepší, nevyměnil bych ho, ani kdybych se mohl znovu narodit a pamatoval bych si nynější život. Mnozí by řekli, že pro ně bezpečí znamená domov. Já ho cítím v její oběti. V obětí ženy, která pro mě znamená všechno.
Poznali jsme se ohledně práce zcela náhodou. Původně jsem měl nastoupit na práci jinam. Byl jsem z té rychlé změny rozhozen. Naše přátelství vlastně vzniklo shodou událostí a chvíle, kdy padly hezká, důležitá slova, nemusela vůbec nastat, ale jsem rád, že se staly a později se stala mou manželkou. Stačilo pouhých pár náhod a tlukot srdce je slyšet zcela určitě i dodnes. Jak jsme si slíbily, ani smrt nás nerozdělí.
Uvažováním jsem dospěl k závěru: "Život je souhra náhod, náš společný osud. Nevěřím, že smrtí vše končí. Naopak! Myslím, že je to nový začátek. Začátek konce. Nejspíše proto se nebojím smrti. Bojím se života a jeho úderů. Ránu, která bolela a bude bolet navždy jsem dostal, hojí se pomalu. Možná časem zmizí pomocnou rukou přátel, i když tomu nevěřím, ale jizva ta zůstane a nikdy nezmizí. Stejně jako vzpomínky.