JANO, dnes ANO!

Jan otevřel dveře pokoje a mírně zbledl, před očima mu vyvstala děsivá vzpomínka. Přál si už dávno opustit tento dům, ale chyběla mu k tomuto kroku vnitřní síla. Jakoby omámen, podlomila se mu kolena, klesl k zemi. Tento měsíc již po čtvrté balancuje mezi představou a skutečností. Pohlédl na hodinky, vše ustalo, to ztrnutí času a věcí v prostoru jej uklidnilo. Jako plakát je tato místnost, jednou ji překročí a vše zlé s tím zmizí. "Mami!" volal i dnes, malé dítě, které vyhledává oporu. Po chvíli odpočinku vstal a vyšel ven, šel do parku jako vždy. Sedával na lavici s vyrytými monogramy: J+I, říkal si sám pro sebe: "I (Irena, Iva, Isabela, Ingrid, Irma), jaké jméno se zde ukrývá?". Je zcela zbytečné pátrat po jméně, jsem sám a na tom se zatím nic nemění, nač hledat souznění, spřízněnost, cit, jen ten nápis je zde vryt. Zatím sedí téměř nehybně a odpočívá, pozoruje vše kolem a po sté se smiřuje se svým bolem. Vyruší jej mladá dvojice objímající se ve stínu javoru. Pokojně vstal a vydal se do kopce nahoru, cestou bude míjet hřbitov a po deštích rozvodněnou řeku. Občas se s někým pozdraví a v konečném důsledku bude rád, až za sebou zavře dveře svého bytu. To je ta ironie, to je ten kolotoč života, to je samota.