Svatá kniha

Něco je v nepořádku, cítím to. Možná léčka jakou pavouk vkládá do pavučiny. Zmařená investice, nenasytná touha, panovačnost a zvyk vlastnit vše. Stahuje se smyčka a někteří, vlčí smečka, se chystají servat maso a rozkousat kosti. A co víc a co hůř, odvrátil jsi svou tvář: "Můj Bože, proč jsi mě opustil?". Opouštět není můj styl, řekla bych Ti to sama. Ticho, klid před bouří. Šla bych Tě hledat, ale posuď sám, copak tu cestu znám? Kolikrát jsem Tě nalezla a kolikrát Tě ztratila? Co rozbila jsem, zase jsem vůlí slepila. Ne, nejsem opilá, to jen ten pocit na mě dotírá. A má věrná Sibyla jen namátkově věštila. Musím do lesa aspoň na chvíli, zda stromy mé se sloučily a ptáci v zpěvu spojili. Můj jelen bílý od mrazu nepožaduje spoustu důkazů, jen jeden: věrnost v lásce k světu. Ty chtěl by´s více, bláhový? Tak nalož mince poslovi, ať trpící lid osloví. Fíkový list mi napiš sám, vše, co už sama dobře znám. Jsi Pán! V Lásce jsi ale něco splet, už mnoho, velmi mnoho let je osamocen Svět. Ptám se Tě, je to hřích, když Východ, Západ, Sever, Jih svou vyjímečností zpych. Ach ano, je to hřích! Píchla mě včela do ruky a nateklo mi zápěstí, já neholduji neřesti. Setmělo se, jen někteří, Ti zase znovu uvěří. Ve tmě Ti stojím po boku a radím únik z úskoků, i když nepatřím k prorokům. Ta hierarchie vždy mě plete, i Ty se divíš, Světe? "A budiž Světlo!" řekl Bůh, světlem je pro mě Svatý Duch, vzduch, vzduchová bublina, a tím ten příběh začíná. Čím končí? Nevím, zdá se mi, že ve Tmě najdu zázemí. Už nezkoušejte mě, ale věřte mi.