Cesta vlakem po mém

Cestování vlakem je v dnešní době bezvadná věc, tak proč o ní něco málo nesepsat, že. Nějaké ty menší poznatky, jež vyplívají z mých postřehů a uchovávám je kdesi v šuplíčku v mém mozku.

Nejčastěji se nechávám českými drahami vozit do Mladé Boleslavi za tátou, občas se pak naskytne příležitost jet za mou milou, ale to většinou cestu moc nevnímám- to asi proto, že je tak kratičká. Na druhou stranu cesta do Bolky je patřičně delší a to byste nevěřili, kolik zajímavých příhod se dá vyslechnout z úst ostatních cestujících. Nedalo by se úplně říci, že je tajně odposlouchávám škvírou mezi sedadly- spíše jen nezaujatě hledím z okna a předstíraje, že si prohlížím stromy doprovázející naší cestu, uši mám nastražené a naslouchám mnohým lidským osudům. A to jsou právě ty věci, o kterých stojí za to něco psát- takové ty krásné příhody a příběhy z běžného života. Jak já s oblibou říkám: Nejkrásnější scénáře a příběhy píše sám život, mým posláním na Zemi je jen vám je podat v této formě.

Při těchto úvahách si často kladu otázku, zda‑li je to vůbec mé poslání. Třeba jsem skrytý talent v oboru mikrobiologie, i přes můj neúspěch v tomto předmětu. Nebo se mi v někde v hlavě ukrývá konstrukce vesmírného korábu, který objeví život na nedaleké planetě?! Ale to je vše jen samétřeba a to my tu netřeba.

Inu, abych se vrátil k tomu vlaku. Ten vám tu snad barvitě popisovat nemusím, leč se najdou i lidé, kteří třeba vlakem nikdy nejeli. Chudáci, o co všechno přicházejí. Třeba právě o to, jak na konci dlouhého svahu vidím se tyčit staniční budovu a modlím se bohu, abych rychlík R1117 stihl. Pak tedy vystojím frontu na lístky a ocitnu se před nevraživým pohledem prodavačky. Když se jí pak seriozně nabídnu, že jí k té tisícovce dám dvě koruny, neboť lístek stojí 92, s kyselým pohledem mě odmítne.

Poněkud rozrušen počínáním té baby už stojím na perónu a pozoruji ten těžce se valící průmyslový kouř z nedalekých skláren, jenž mi zastiňuje výhled na čirou prosincovou oblohu. Ani to mi moc na náladě nepřidá. Po chvilce však se ozve v hlásicím zařízení ten známý hlas. Sotva mrknu očima, vlak se řítí ze zatáčky a brzdí na třetí koleji. Cestou do něj se nic výrazného neděje. Snad jen to, že míjím mladé slečny, jež na mě podivně zahlíží a poté se začnou chichotat. V těchto chvílích si vskutku nevím rady. Co když mám třeba drobek u pusy? Nebo rozeplej poklopec?

Když vstupuji do vagónu, již se tím nezaobírám a spíš si prohlížím, kde je volné místo. K mému zklamání a ke zklamání těch nešťastníků za mnou už nikde není volná čtyřsedačka. Vybírám tedy podle vzhledu lidí, ke kterému by to bylo nejvýhodnější si sednout. Samozřejmě co se objemu onoho člověka týče. Jistě mi to nebudete mít za zlé, neboť vím, že vy to dozajista činíte také. Na konci vagónu najdu muže ve věku asi tak třiceti let, co si čte knížku. Sem to bude asi nejlepší. Aspoň bude koukat do listů té bichle a nebude se muset zaobírat mnou.

Během další minuty vlak nabírá počáteční rychlost, o které si mimo jiné učíme ve fyzice. Tuto myšlenku však v hlavě velmi rychle potlačím. Já moc nejsem technický typ, poněvadž se nad vším stále zamýšlím a moc nad tím filosofuji- to prostě nejde. Ve fyzice a matice jedete jako robot, jako Microsoft Excel, běžíte nekonečný maratón a v ruce místo láhve vody máte kalkulačku a v čele závodu běží vaše učitelka matiky. Já bych se odhadoval tak na ten dobrej střed.

Á! Průvodčí vstoupil. Zatímco stojí jen kousek ode mě, já šmátrám po kapsách, kam jsem jen ten lístek dal. A v tu chvíli zaslýchám první věc, která je hodna mé pozornosti. Cestující přes uličku si kupují lístek až do České Třebové. To hned nastartuje mé myšlenkové pochody. Odkaď asi jedou? A co tu vlastně dělali? Posléze si uvědomím, že mi do toho nic není. Copak oni se také zajímají, kam jede ten floutek s vlasy nahoru? Ne. Pokorně odevzdám lístek průvodčímu a chopím se Boccacciova Dekameronu. Čtení těch malých písmenek mě bohužel zanedlouho omrzí. Počínám tedy pozorovat okolní cestující.

Mám skvělý výhled, neboť sedím na konci vagónu a po směru jízdy. Na jednom čtyřsedadlí- počkat…to je tak krásné české slovo. Opět filosofuji. Málokterý jazyk je tak rozmanitý, jako je ten náš- ale zkuste o tom přesvědčovat třeba Američany nebo Jihokorejce. Čtyřsedadlí…no prostě ať chci, jak chci- to v angličtině tak krásně a libozvučně sestavit nejde. Vážím si své národnosti. Tak tedy na tom krásném slovu sedí skupinka důchodců- ty je vždy zajímavé poslouchat. Nastražím uši a dozvídám se o tom, že ta hospoda na Tolštejně už není, co bývala. V neposlední řadě pak, že Kalouskovy důchodové reformy jsou dílo satanovo. Vážím si svého mládí a chození do školy a nebrání daní ani příjmů. Poslední u čeho se stařečci pozastaví, je, že ten nový gel na klouby je bezvadnej.  

Mírně zatřepu hlavou a náhle jsme v Bělé pod Bezdězem. To znamená, že cesta se brzy začne chýlit ke konci. Nedá mi to a musím jít vykonat potřebu na tu skvělou toaletou se dveřmi na čudlíky. Před pár lety, když dveře na tento způsob byly v Bondovkách- tak jsem nad tím žasl. Dnes je to při cestě vlakem rutinní záležitost. Při cestě zpět pohlédnu na své místo a vida, že mladý muž odešel. Paráda! Mé nohy konečně dostanou svobodu pohybu, aniž bych si je musel krémem mazat.

Po dalším úseku cesty zaznamenám, že o několik sedadel dál je poměrně hlučná skupinka. Ty nejde neslyšet. Opět se dozvídám nové poznatky o tom, jak kamarádi kamarádů těchto týpků prochlastali celou noc někde v klubu v Praze. Rozpomenu se na svoji budoucnost, že se těším na další studia. To ale musím nejdříve v maratónu doběhnout vedoucí paní učitelku a nejen v matice. Poté mě doufám čeká cílová rovinka jménem Maturita, jež mě nasměruje k další životní etapě.

Mladá Boleslav je na dohled. Vstanu ze svého místa a kráčím ke dveřím. V místnosti u nich, kde jsou mimo jiné i ty bezvadné toalety, sedí mladý pár s obrovským psem. Ten i přes svoji roztomilost a sladkost poněkud zapáchá a proto se raději otočím směrem ke dveřím. Mladý pár mi, aniž by to tušili, předává informace o tom, jak se onen chundeláč jmenuje. Dozvídám se i to, že ho jedou připustit s nějakou fenečkou. To mi připomíná pana Srstku s jeho pořadem- Chcete mě? Musím se zasmát. Myšlenkové závity v mém mozku propojují pořad o pejscích s pořadem, který kritizuje prasátka a hulváty- Českou sodou. Tolikrát jsem se u ní nasmál a pomýšlím si, že vůbec nebylo na škodu ho znovu natáčet. V dnešních dobách by byl velmi na místě.