Den sv. Valentýna aneb Blahopřejte mi! Jsem v prdeli!

Jsem opět single. Vlastní vinou, musím dodat. Vánoce jsme nějak přežili a teď svatý Valentýn.
Co na tom, že jak zpívá Bára Poláková „je to jen reklamní bublina, ale jak se bránit mám, jsem cílová skupina“. Všude na vás chrlí, co byste měli svému drahému koupit, kam ho vzít na večeři, případně na romantický víkend. Potěšila mě seznamka s pozvánkou, ať strávím svátek Valentýna s nimi. Proč ne, snad příště. Taky jsem mohla jít na square, nicméně nakonec jsem zvolila jiný program.
Svatý Valentýn je vlastně dost diskriminační svátek. Zaměřuje se čistě na páry a prohlubuje pocit osamělosti (k čemuž přispěl i pes, který hárá, takže místo aby se ke mně tulil, seřve mě, kdykoli si dovolím vstoupit do místnosti, kde se ona nachází).
Působících faktorů je více. Pohybuji se převážně ve společnosti, kde je většina lidí spárovaných. Mé pětadvacetileté kamarádky se vdávají a pořizují si děti (a pak se budou v osmadvaceti rozvádět, jak trefně poznamenala další kamarádka). Kamarád mě povzbudil sdělením, že po škole je mnohem horší se seznámit a dát s někým dohromady. A dorazil mě článek pana Zlatohlávka, že svobodná a bezdětná ženská po třicítce je nějakým způsobem podezřelá, protože z určitého důvodu byla vrácena „zpět na trh“ a tudíž – ruce pryč. O podobně „postižených“ čtyřicátnících, kterých pár také znám, se článek nezmiňoval.
Marně se mě snaží povzbudit má drahá rodička, která vždycky přijde s tím, že u nich v práci je několik nezadaných kolem pětatřiceti, nic si z toho nedělaj a užívaj si to. Marná útěcha.
Takže nejspíš už nemám nejmenší naději, možná tak změnit orientaci. A proto – je tu svátek svatého Valentýna, blahopřejte mi, jsem totálně v prdeli!