PŘÍTOMNOST NENÍ

Přítomnost není

Co je, už není – co právě bude, právě je a právě není… Není přítomnost, je jen budoucnost a minulost. Jak dlouho trvá přítomnost? Než jsem dořekl větu, je její začátek už minulostí, slovo, které právě doznělo, je minulostí, pohyb ruky předznamenává budoucí gesto, které je vzápětí minulostí.

Štěstí netrvá, je prchavé jako kapka na rozpálené plotně. Trvá jen bolest, ta může být i nekonečná. Štěstí pomíjí, sotva vzniklo – jen co si ho uvědomíš, už je kalí strach, že o ně přijdeš, už vlastně není… Jak dlouhý může být pocit absolutního štěstí? Setinu vteřiny nebo pět vteřin? Anebo nekonečně dlouhý, když se opravdu stane absolutním? Možná jsme přišli z krajiny nekonečného štěstí do krajiny trvalé bolesti, abychom se branou smrti dostali opět do krajiny nekonečného štěstí?

Co si to vykupujume tím soustavným utrpením, na kterém tak lpíme a kterému říkáme život? Není radosti bez utrpení, ale je utrpení bez radosti. Kde se to vše srovná? Není řádu bez rovnováhy, vše spěje k řádu, každá odchylka je kompenzována opačnou odchylkou. Bez porušení rovnováhy však není pohyb, život je pohyb, rovnováha je smrt. Žít znamená porušovat rovnováhu – protivit se momentálnímu řádu věcí a současně se snažit vytvářet řád nový, který zase budeme chtít ale ihned bořit a nahrazovat ještě jiným řádem… Jsme všichni Sysifové, alespoň dokud žijeme?

Odkud jsme přišli a kam jdeme? A PROČ???

...

Na parapetu za špinavým oknem milánské galerie Novecento si zobáčky dávali pusy, spíš takové ptačí francouzáky, dva holubi, nevnímali nic než sami sebe, pak se jeden zapýřil a odletěl, aby se vzápětí vrátil a starostlivě polaskal pod víčkem partnera. Ten ovšem naoko uraženě odhopsal, ale za chvíli byl zpět a podobným gestem poškádlil toho druhého. Fascinovaně jsme na ně s přítelem koukali a smáli se, jak se ve chvíli zdánlivého soukromí oba chovají stejně jako jakýkoliv jiný milenecký pár. Až si toho ti dva i přes to špinavé sklo všimli, pohoršeně se na nás podívali, co že si to dovolujeme tak nestydatě jim lézt do soukromí, pohodili hlavami a odletěli. Ten jejich pohled přitom opravdu nebyl netečný či lhostejný, dalo se v něm skutečně číst překvapení, údiv i pohoršení. V tu chvíli jsme spolu ve zlomku sekundy promluvili očima, naše tak nesouměřitelná vědomí se na mžik propojila. Ne, nejsme na světě jediný druh bytostí, nadaných citem a obdařených duší…. A už vůbec bych si netroufl říct, že jsme uvnitř čistší a hlubší, než ta ostatní stvoření. Co si o nás asi myslí holubi?

V Praze 24.11.2011