Dopis

Až naprší a uschne. Nebo až naprší a uschne dvakrát. Anebo třikrát. Až tehdy se možná zastavíme a přestaneme žít tím novodobým hektickým životem. I když mnohým z nás se to tak líbí, že ano. Je to přece tak skvělý pocit běhat z místa na místo, do práce, do školy, do obchodu, zvedat a pokládat telefon, a neustále kontrolovat čas. Musím ale podotknout, že dívat se pořád na hodiny není moc dobré, protože jdou stejně všechny jinak. (A právě teď má většina lidí pocit, že se musí podívat na ruku nebo na telefon. Po přečtení téhle věty si to aspoň polovina rozmyslí, aby si nikdo nic nemyslel.)
Chtěla jsem Vám ale říct, jak moc IN jste, když tohle děláte – ať už dobrovolně či nikoliv. Asi jsem staromódní a následující otázka bude trochu nevhodná, ale kolikrát jste v posledním měsíci pozorovali z okna západ slunce, nebo si posteskli nad tím, že je zataženo a nemůžete sledovat hvězdy? Budu optimistická a řeknu, že dvakrát. Pokud jsem se trefila, nebo jste podobnou činnost provozovali za poslední měsíc vícekrát, tak gratuluji. Pokud na takové věci jako je pozorování přírodních úkazů na obloze, očichávání starých knih v antikvariátu nebo infantilní poskakování u akvária ve zverimexu, nemáte čas, gratuluji taktéž – jste moderní.
Nemyslím si, že po přečtení tohoto dopisu změníte svůj pohled na svět, dokonce si ani nemyslím, že pohne vaším svědomím a najednou začnete obdivovat červánky. Byla bych jen ráda, aby tento list splnil svůj úkol, a trochu Vás zpomalil, trochu zaměstnal vaši hlavu, a Vy nepřemýšleli jen nad tím, kde je zlevněné mlíko. Jeho dalším posláním pak je udělat Váš den hezčím a příjemnějším, vyčarovat úsměv na Vaší tváři. Úsměv, který by mohl vyčarovat další a spustit tak malou nekontrolovatelnou řetězovou reakci. Úsměv, který Vám vydrží až do večera, a na který když si ráno vzpomenete, vykouzlí další.
Až naprší a uschne. Nebo až naprší a uschne dvakrát. Anebo třikrát. Až zastaví se čas, vše bude lepší, světe.