Smysl života

Kdo četl Stopařova průvodce po Galaxii ví, co je správná odpověď
na otázku, co se týče smyslu života. Pro ty z vás, kteří jste tuto klasiku
nečetli, jde zhruba o následující. Lidé už jsou otrávení věčným hledáním odpovědi na otázku smyslu života a tak se rozhodnou jednou provždy na tuto otázku odpovědět objektivně, jednoznačně - a hlavně vědecky. Sestrojí tedy megapočítač, který má jediný úkol, a to na tuto otázku odpovědět. Stroj úkol přijme a na několik tisíciletí se hluboce zamyslí. Potom konečně, za obrovských oslav, ohlásí neomylný, mnohokrát ověřený, dokázaný a jednoznačný výsledek. Odpověď na smysl života je: "42". To vyvolá značné rozpaky a opět nastává hon za pochopením smyslu této velmi zvláštní odpovědi.

Důvod, proč jsem vám tento příběh převyprávěla je, že jsem chtěla poukázat na to, jak absurdně se chováme. Prahneme po odpovědi, která možná ani neexistuje.

Můj pohled na smysl života je zcela cynický- žádný smysl života totiž není. Jsme jen složitá struktura, skládající se z neuvěřitelného množství molekul a atomů a pouze naše obrovská ega nám dávají iluzi, že jsme se nenarodili jen proto, abychom zemřeli a že tady musíme za každých okolností zanechat stopu, odkazující na náš život. Přitom smysl života, pokud to můžu tak nazvat je tak zřejmý a jednoduchý – a to žít z malých věcí- jako když vám někdo podá tužku, která vám spadla, když vám někdo řekne, že vám to sluší, nebo když se smějete tak, až vás bolí břicho. Protože někdy, ty nejmenší věci dokážou zabrat nejvíce místa v našich srdcích a protože tyto male věci nám na konci dokážou odpovědět na otázku smyslu života- není totiž důležité smysl života najít, avšak dát našemu životu smysl.