Zamyšlení

Jako malé děti jsme svobodní, upřímní a zcela sami sebou, nedělá nám žádný problém ukazovat a vyjadřovat svoje emoce a přítomné touhy a ani nás v těch chvílích nezajímá co si o nás kdo myslí.
Malé děti sou svobodné protože sou lidské, bez rozpaků projevují svou sobeckost a svá očekávání...
Sou svobodní, než přijde někdo dospělí a začne je "vychovávat".
To není žádná moje vzpoura proti výchově, ale za zamyšlení to stojí.
např.: Když jsem teď hlídala dvě holčičky (3 a skoro 6 let) stalo se toto: Hned po probuzení za mnou přišla malá se srdcervoucím pláčem a na otázku copak se děje odpověděla: "Když já nedala ještě mámě pusu" a její sestra protočila oči a říká "A to brečíš kůli takový blbosti ?!"
Já říkám, že všichni jsme jiní a každý má svoje vlastní "nastavení" jež není identické a to jak fyzické, psychické i emociální.
To co pro nás je zbytečností je pro jiného důležitost, to co my zvládnem levou zadní je pro jiného vrcholem jeho sil atd...
Měli bychom na to brát ohledy a neodbývat lidi větou typu: To je blbost, zbytečnost nebo nepodstatnost, protože to tak může být pro nás, ale ne pro toho druhého.
Navíc otázka lásky je o to komplikovanejší, že nikdy nevíme jaký den je tím posledním. Co když řeknete malé holčičce nebreč proto, to je hloupost, dáš jí pusu až přijde domu. Ale můžete vždy zaručit, že určitě přijde ?!
Tohle je jen jedno z mnoha životních poučení utvrzující mě v tom, že bychom měli říkat a ukazovat lidem, které skutečně milujeme jak sou pro nás důležití, bez ohledu na to kolik let s nimi žijeme apod.
Neplýtvejme čas tím že bude naštvani na svého partnera/ku několik dní i když byste ho/jí ve skutečnosti nejraději objímali a líbali.
Opravdu škoda dne, kdy někomu nevyčarujete úsměv a neřeknete miluji Tě !