Morální zásady

V poslední době přemýšlím o tom, jak moc moje morální zásady dosud ovlivnily a ovlivňují můj život, moje rozhodnutí. Snažím se celou dobu o to, abych byla dobrým člověkem, abych neubližovala lidem kolem sebe, abych na sebe mohla být v podstatě hrdá. A důvod, proč nad tímhle v poslední době tak často přemýšlím, je ten, že už je to podruhé, co jsem šla přes své morální zásady a že se ta hranice posunula. A svým způsobem mě to zkrátka trápí...

V prvním případě mi bylo 16 let a šlo o zásadu "nezůstavej v nezávazném vztahu s někým, s kým nechodíš". Ano - zásada, která vlastně odpovídala mému věku. Porušila jsem ji kvůli tomu, že jsem se zamilovala. On se bál vztahu a tvrdil, že nechce vztah jako takový. Setrvávala jsem v nejistotě.. plná lásky téměř rok. A až když jsem mu dala najevo, že už tohle dělat nemůžu, protože ho miluju a chci víc a dala jsem mu "sbohem", jemu došlo, že pro něho vlastně znamenám totéž, co on pro mě. Po celou dobu jsme oba byli sami. Ale zkrátka jsem přišla na to, že to porušení mé zásady a setrvání v tom, co jsem dříve zavrhovala vedlo k tomu, že jsme byli spolu. V podstatě tedy tohle porušení zásady mělo svůj důvod, který se projevil po delší době.
Po rozchodu jsem hodně dlouho žádnou ze svých zásad neporušila.. v podstatě více jak rok jsem se držela svých zásad včetně té, kterou jsem v 16 letech porušila. Poté jsem asi půl roku udržovala nezávazný vztah, který se vyvinul z normálního partnerského vztahu. Takže se spíš jednalo o to, že jsme měli problém dát si úplné partnerské sbohem. A to jsme v době, kdy mi bylo 18 let. Od té doby jsem dodržovala své morální zásady včetně zásady o nezávazném vztahu opravdu "svědomitě" a nedělalo mi to problém.

Teď je mi 21 let a podržte se, lidi.. porušila jsem zásadu, o které jsem si myslela, že se to nestane!
Zásada: "Nezačínej si se zadaným klukem."
Ano, je to tak. Spadla jsem do toho a ani nevím, jak. A říkám si - jaký důvod to je tentokrát? Proč jsem donedávna odmítla všechny zadané jedince, kteří projevili zájem o fyzický kontakt se mnou? Proč jsem to u tohohle nedokázala? Proč je to silnější než já a nechci to skončit?
Vím, že já pro něho představuji jen určité zpestření, ale je mi s ním dobře. Nepřipouštím si nebo si spíš nechci připouštět, že bych k němu mohla něco cítit. Naopak se přesvědčuju (a docela úspěšně) o tom, že od něho nic nečekám, ani nežádám! Snažím se brát to jako on.. teda jak si myslím, že to bere on. Je pro mě bezpečnější nic od něho nečekat. A nevím, co z toho nakonec vyleze nebo nevyleze..

Jen mě tak napadá... na kolik se stávám špatným člověkem, když poruším svou zásadu?? V tomhle případě mi to připadá sporné. Nejsem na sebe pyšná, ale odsuzovat se za to taky nedokážu..

Tak třeba zase někdy příště..