Pouhé zamyšlení

Může se stát, že v jednu chvíli jsem veselá a pak najednou nic.Je to těžký, takhle se plížit životem.
Prostě se musim snažit jít, to je na tom asi to nejdůležitější, nezastavit se na místě. Protože já nechci jednou zjistit, že celej život se nic nedělo, jen pořád to samý. Život je krátkej, neni to pohádka, nepřijede si pro mě krásný princ na bílym koni a nepřinese mi štěstí. Tak to prostě v životě chodí. Nesmim prostě zůstat sedět na jednom místě. Musim se rozhodovat, pořád, neustále. Vždyť co život utváří, co způsobuje jeho další vývoj? Naše rozhodnutí. A když se něco posere, nemůžem házet špínu na ty druhý. De o to, jak se rozhodnout. Jak má člověk v tomhle světě zjistit, co je správné a co ne? Jak mam vědět, co dál, jak se teď rozhodnout. V životě stojíme před několika zásadními rozhodnutími. Mění náš život. Utvářejí ho. Ale nejde jen o ta velká rozhodnutí, často ublíží i ta malá...když se třeba rozhodněš něco říct, udělat....může to skončit i špatně, ale zpět to nevezmeš. Čin možná odčiníš, ale slova? Ta jsou ta nejmocnější a nejbolestivější zbraň. Kolikrát někomu ublížíte jen slovem? Milionkrát a i když se omluvíte, dotyčný na ta slova nezapomene, i když by třeba chtěl. Slova se zaryjí hluboko a většinou nesmazatelně. Kolikrát sem ublížila tahle já? Milionkrát, vždycky jsem to chtěla odčinit, buď hned nebo sem si něco uvědomila časem, ale nejde to. Kolkrát někdo ublížil slovem mně? Mnohem víckrát, než nějakým činem. I když bych často ráda zapoměla, nejde to. Kolikrát hádky bolí dvojnásobně. Bolí mě to, co jsem řekla i to, co jsem slyšela. Nesmazatelný pocit viny, který zůstane. Nevim, jestli sem teď na nějakym rozcestí. Důležitý je, že nevim, jak dál. Nevim, co mam děla. Často sem udělala věci, který sem prostě nechtěla, ale to mě přece neomlouvá. Často sem se špatně rozhodla. Ale něco z toho mam. Poučila sem se, je to tvrdý, ale je to tak. Ne nadarmo se říká, že chyby člověka naučí. Protože nechce, aby se to opakovalo. Člověk prostě musí v životě několikrát spadnout, aby měl jistou, jak dál. Je škoda, že už nejsem malá holka, za kterou problémy řešili ti ostatní. Teď nemůžu prostě sedět a čekat, že se samo všechno vyřeší. Nestane se to. Akorát se to zhorší. Problémy prostě nezmizí, a to je na nich to hnusný. Zůstanou a vyčkaj si na vás, a navíc se budou zvětšovat. Tady opravdu nemá cenu otálet. Nejde ani utýct. Jde to jen řešit. Nemá cenu utíkat. Akorát to člověka mnohem víc vyčerpá.
Život je hnusnej a přesto na něm spousta lidí lpí. Ale pro každého přijde ten osudný den, kdy si ho smrt pozve na kobereček. A pokud chceš, aby si šel smířenej, musíš žít. Nikdo tenhle život neprožije za tebe, je jen tvůj. Jen sobě můžeš něco vyčítat, ale můžeš děkovat přátelům, rodině, těm, co miluješ a co milují tebe. Těch si važ, protože ti dělaj tvůj život snesitelnější. To pro ně žiješ. Pro lidi kolem sebe se oblíkáš, paradíš, chceš se jim líbit. Chceš na ně zapůsobit, chceš, aby tě měli rádi. Musíš se chovat tak, aby ti, co kolem sebe máš, byli šťastní. Život je parchant, ale díky nim to nevzdáš, protože oni tu budou pro tebe.