Jednou si na mě vzpomeneš

Jednou si na mě vzpomeneš
Tuto větu s radostí pronášela moje mamka, kdykoliv k tomu měla sebemenší příležitost.

Tuto větu také s velkou oblibou vypouštěla z úst moje učitelka na základní škole.

Jednou si na mě vzpomeneš. Znělo z úst mé nejlepší kamarádky kdykoliv, když mi dávala neopomenutelné rady do života.

Jednou si na mě vzpomeneš. Říkaly oči mého psa pokaždé, když jsem na něj křičela, že doma udělal louži.

Bohužel, po 20 letech mého života s pokorou v srdci musím přiznat.

Vzpomínám. Velice často.

,, Až ty budeš mít děti… to teprve pochopíš. Chápeš, že o tebe mám strach? Nechci tě kontrolovat, ale vidíš sama ty existence, které se nám ochomýtají na sídlišti!... Jednou si na mě vzpomeneš‘‘ Kárala mě pokaždé má matka, když jsem přišla domu o 2 minuty později.
( Na tuto větu vzpomínám pokaždé, když má můj přítel nepatrné zpoždění a já přecházím po bytě, jak kdybych chtěla dohnat mládí. Představa, že něco podobného budu zažívat při výchově svých dětí… vzpomenu si na tebe, mamko)
,, To, co Vám tu vyprávím, se Vám v životě bude velice hodit. No kdo byl první kníže velkomoravské říše? …. A jaké je znění Phytágorovy věty? Nevíte? Mertová! Nejez v té lavici tu svačinu, na jídlo budeš mít v životě dost času. Jo jednou si na mě vzpomeneš.‘‘
(Je pravda, že vědět u přijímacích zkoušek tyto dvě věci, měla bych dostatečný počet bodů na to dostat se na gymnázium… vzpomínám na Vás, paní učitelko a už chápu, jak jste to s tím jídlem tenkrát myslela)
,, Deniso, kašli na něj, nedolejzej, seš pěkná holka, tohle nemáš zapotřebí. Koukni na Kubu, takovej hodnej kluk…a jak ten by si tě vážil!...Jednou budeš litovat toho, žes mě neposlechla!‘‘
(Lucko, tak na tebe vzpomínám snad pokaždé, když mám zlomené srdce! Kdybych já tě kdysi poslechla!)
Víš, že tě zbožňuju, jen jsem nerada sama doma a potřebuju na sebe upozornit. Nemlať mě prosím, jednou si vzpomeneš, až vedle tebe nebudu usínat na polštáři.
Tyto slova vždy koukala z očí mého psa. Prohřešek je prohřešek a má se trestat. (učila mě kdysi moje máma). Dostala si vždy výprask. Takovej ten malej, jen aby se neřeklo. Nyní vzpomínám každou noc a nepřeji si nic jiného, než tě ještě jednou pohladit po tvých chlupech a vyprávět si s tebou nikdy nevyřknuté příhody. Chybíš mi Elis.
Musím uznat, že jste měli pravdu. Jednou, ne-li víckrát jsem si vzpomněla na Vaše rady.
Škoda, že život se nedá začít žít od začátku.
Domu bych chodila včas
Nikdy bych nezapomněla na Mojmíra I.
Tomášovy bych nikdy nedala číslo
A dřív bych si uvědomila, že nikdo tu není navždy. A podle toho bych začala žít.
S přibývajícím věkem musím uznat…

Měly jste pravdu

Jenže kdo vymluví mládí, že staří má pravdu?