I.P. ADRESA

Nemám ráda, když mě sestry ponižují. Znám hodně skinů, kteří na mě hrají „čínu“. Když člověk není nemocný, jednoho dne si vyrve duši a začne řvát své bolesti nahlas. Pak se uklidní, ale už navždy zůstane zčeřený. Vlny se v něm přelévají z břehu na břeh a po srdci zůstane jen steh, jakoby lidskost neměla svou cenu, svou hodnotu prašivou a zpropadenu. Bloumám ulicemi bez duše, hledala jsem Tě, tati. Teď si své chvíle krátím jako dva jezdci za opratí. Protože, kde Bůh není, nechce se mi žít. Moc toužím se uklidnit a tak si říkám: „klid, jen klid...“. Vždyť všude by mi bylo líp, než v téhle hrobce propadlé a němé shnít. Všude se najdou dobří lidé, tak bojuj za ně jako tým, ať už nic nesmím nebo smím. Létaje, krouže ve vzduchu i vodě, jsem jednou laskavá, milující, v pohodě, než opustí svůj přístav lodě. Pak v duchu kleji na záchodě. Raději skončím v tomto bodě.