Pozitivní ale bezcitná

  Vzhledem k tomu, že pár lidí je přesvědčených o tom, že jsem negativistka, nemá cenu vás přesvědčovat o opaku. Na svou obranu bych ale přeci jen ráda něco pověděla. Není možné, aby člověk všechno neustále viděl pozitivně, v růžovém kabátku, byl veselý, culil se na všechny a za všech okolností.

  I když se tedy snažím pozitivní být a hledat ve věcech to dobré, moc se mi to nedaří. Ať se to komukoli líbí či ne, mám v genech mírný negativismus, hysterii a jsem tak trochu cholerik, stejně jako mamka a její otec. Vůbec to nesvádím na příbuzné, jen říkám, že za to vlastně nemůžu. A jak možná někteří z vás vědí, vážně s tím nejde nic moc dělat.

  V poslední době to jde s mým okolím z kopce. Sice je tu spousta milých drobných radostí, přesto se ale neubráním občasnému splínu. Zhruba čtyři měsíce jsme já a moje rodina měli starosti. Teď skončily. Což není moc pozitivní informace, když onen zdroj bývalých starostí odešel tam, kde se může setkat s oblíbenci Elvisem a Johnym Cashem. Opakovalo se vlastně to, co minulý podzim. Také několik měsíců trápení a pak najednou konec. Zbyly po nich dvě vdovy. Té první se, zdá se, ulevilo. Té druhé zůstaly oči pro pláč a vzpomínky na muže, se kterým byla od svých patnácti let. Půl století s ním strávila.

  Abych dokázala, že nejsem taková negativistka, jak si někdo myslí, nebrečela jsem. Nedovolila jsem si to minulý podzim, nedovolím si to ani tentokrát. Je pravda, že jsem nedávno povolila stavidla slzám, to ale bylo v odbdobí trápení, ne po jeho konci. V obětí osoby, která vám pomáhá myslet na něco jiného, se pláče hezky.  

  Jak už jsem řekla, s tím co mě držel v náručí, myslím na lepší věci. Snažím se. Ono období trápení na mě doléhalo, myslím, mnohem méně než na všechny okolo. Říkám si, že si o mě musí kdokoli myslet, že jsem bezcitná.

  Když o tom tak přemýšlím, jestli existuje dokonale bezcitný člověk, musí být spokojený. Záměrně neříkám šťastný, těžko by byl, když nemá cit. Ale věci pro něj asi jsou jednodušší. Nedělá si starosti s umírajícími příbuznými a přáteli. Není mu líto zničených věcí ani hladovějících dětí v Africe. Na druhou stranu ani nemůže milovat, mít rád. Snad může mít někoho nebo něco v oblibě ale když o toho někoho nebo o to něco přijde, ztráta mu bolest nepůsobí.

  Osobně můžu říct, že taková bych být nechtěla. Mám ráda spoustu lidí a spoustu věcí a nedovedu se jen tak v klidu vyrovnat se ztrátami. Ale vlastně jsem se změnila. Od nějakého okamžiku, nevím od kterého, už nepociťuji takové znepokojení, takovou lítost při ztrátě čehokoli. Zarazilo mě například, jak rychle jsem zapomněla na ztracené hodinky po jedné z babiček. Jistě, několik dní jsem si to vyčítala a nadávala jsem si rozličnými jmény i nejmény, ale pak najednou... Puf... Až nedávno jsem si na hodinky, moje nejoblíbenější hodinky, vzpomněla. A říkám si, co jsem to za mrchu?!

  Je vážně jednodušší na špatné věci, na věci, co nejdou vrátit, nemyslet, život je veselejší. Ale když si pak vyčítám svou necitlivost a sobeckost a lhostejnost, připadám si při nejmenším dost hloupě.

  Mám ráda krásné věci, tím se netajím. Chci tvořit krásné věci a chci, aby působily radost i ostatním. Občas si jako správný negativista říkám, že je to zbytečné, když né já, tak někdo jiný lidem tu radost udělá, je plno umělců, svět se nezboří. Jindy mě ale napadá: „A proč né zrovna já?“

  Sedím teď na balkóně vedle rozpracovaného obrazu, který nechávám schnout pro další práci, koukám jak svítí slunce, vítr čechrá listí jablky obsypaných stromů a snažím se být pozitivní, i když mi není zrovna do smíchu. Děda mi jednou řekl, že nechce, aby tu po něm něco zůstalo. Já chci. A proto musím myslet pozitivně, být kreativní a trochu bezcitná, abych nezkončila zdeptaná někde v koutě.