Máma

Mami,
tak už to bude 2 roky co už nejsi mezi námi a já ti poprvé píšu....Víš, je toho hodně co bych ti chtěla říct a nestihla jsem to. A myslela jsem si, že to stihnu.... Tolik jsem ti toho chtěla říct. Hlavně to, že jsi byla nejlepší máma na světě a že mi strašně moc chybíš. Odešla si tak náhle, pořád jsem doufala, že tu budeš o pár měsíců déle a ne že to budou dny a hodiny.....Jak je to nespravedlivé, že musí odejít člověk, který vždy všem pomáhal, vedl aktivní život, vždy tu byl pro ostatní.....Vůbec nevím jak začít. Stále si to vše přehrávám a pořád se s tím nemůžu vyrovnat. Nikdo, kdo to nezažil nemůže vědět, jak je hrozné, když milovaný člověk odchází a není mu pomoci.....Když si byla mami na operaci s hlavou, vše dobře dopadlo, tak jsem si říkala, že už vše špatné je za námi a že bude už jen líp. Jenže pak se přihlásila ona zákeřná nemoc..... rakovina. Mrazí mě, když to mám vyslovit. Rok a půl jsem s tebou absolvovala návštěvy po doktorech a nemocnicích, aby nakonec nevěděli co ti je a na co tě léčit.... Ale stále byla naděje. Jenže pak se tvé zdraví rapidně zhoršilo a museli si na operaci. Po operaci se zdálo, že vše bude dobré a že konečně budou vědět co ti je a začnou tě léčit. Byl to čas, který ani nevím, že jsem žila. Nemocnice, nemocnice... nemocnice. Nic jiného. A jak asi muselo být tobě.... Daleko od rodiny a blízkých a ten strašný verdikt....rakovina. Držela ses statečně a naopak si nás držela nad vodou.....Pořád jsem doufala, že je naděje v podobě chemoterapie a ozařování. Jenže tys na tom už byla zdravotně tak zle, že když si mě primářka zavolala, tak jsem měla takový strach, že se vše změní a nic už nebude jako dřív. A také ano.....Proč já jsem musela vyslechnout, že už ti není pomoci? Že by tě ozařování zabilo? Víš, do dneška si pořád kladu otázku, jak by to bylo, kdyby tě operovali dřív, zda by se něco změnilo, zda by se to dalo vše změnit, nebo alespoň ti život prodloužit.... A nebo by to byla delší muka? Vždy když jsem od tebe odjížděla z nemocnice, bylo to hrozné. Byla jsem naprosto prázdná, bez energie, bez života. Naprosto zničená a vyčerpaná. A jak muselo být tobě? I když si věděla, co přijde si nás pořád držela nad vodou a snažila se usmívat a uklidnit nás. Já musela odcházet na záchod, protože jsem neudržela slzy a nechtěla jsem před tebou plakat, abych ti tím připomínala, že bude konec..... A tys to dobře věděla a bylas tak statečná, i když si měla velké bolesti a jedno nadechnutí pro tebe znamenalo výdej veškeré energie co ti ještě zbývala...... Opravdu kdo to neprožil, neví......Modlila jsem se, aby už byl konec, protože jsem tě nemohla vidět trápit. Jak jsi byla plná života a najednou ležíš na lůžku a jen se na nás díváš smutnýma očima. Tolik věcí ses mi snažila říct, připadala jsem si, že nic neumím a že se to musím od tebe honem honem naučit a pochytit. Maminko, byla jsem moc ráda, že týden před smrtí jsem tě mohla vzít domů, alespoň na 1 den. Vím, jak si trpěla, ale chtěla si domů viď? Bylas tam taková klidná, procházela sis byt, aby sis všechny maličkosti vryla do paměti a vzala si je sebou. I děti byly u tebe a tys byla šťastná.....pak jsme tě vezli zpět do nemocnice a tys věděla, že se z ní už nevrátíš.... I já to věděla, ale nepřipouštěla jsem si to. Po večerech jsem si stále přehrávala, jaké to bude, až tu nebudeš. A bylo to tak hrozné.... A říkala jsem si...“ne mamka je ještě tady, ještě na to nebudu myslet“. A ty už jsi nic nevnímala, bylas pod práškama.....Nevnímalas, že jsem u tebe seděli a mluvili na tebe......Trpěla jsem s tebou mami a přála si, aby už si došla vysvobození, protože tohle sis nezasloužila. A jednoho dopoledne se mi sesypal svět....Telefon z nemocnice....a já věděla, že už jsi v lepším světě, kde tě nic nebolí a máš se dobře. A taky jsem věděla, že na nás budeš dohlížet.....Po celý náš život....Potom se mi život smrskl do velké šedi a prádnoty. Jenže tu byly děti a děda. Nemohla jsem si dovolit se sesypat. I když bych to potřebovala. A zase jsem musela najít v sobě tu sílu a bojovat a vstát a fungovat. Mami, ani nevíš, jak to bylo strašně těžké. A pohřeb? Nevím jak jsem ho přežila. To bylo nejhorší v mém životě....Zůstala jsem tu sama, bez tebe. Děti tě ztratily a děda taky..... mami, snažím se opravdu.....makám do úmoru, dělám vše jako ty....vařím, peču, zavařuju, dělám na zahradě.... byla bys na mě snad pyšná. Musela jsem se naučit věci, které jsem nikdy dělat nemusela, protože si je vždy dělala ty.... A tak radši pořád dělám.....Jsem tak strašně moc unavená mami......Nevím co dál... Funguju a snažím se opravdu, věř mi....Ale proč je to čím dál horší? Čím déle tu nejsi, to je to méně a méně snazší? Proč? Přijde mi, že prostě funguju......Pořád jen něco dělám, abych se ti trošku vyrovnala.....Maminko už jsem z toho utahaná a moc moc unavená....A nevím vůbec co dál.... Vrať se mi prosím....Aspoň na chvilku.....Na děti bys byla mami moc pyšná. Tvůj vnuk je už ve 2 ročníku a docela to jde. Víš, že na učení nikdy moc nebyl, ale má spoustu zájmů a je pracovitej. Začal jezdit i na koni..... Vnučka je na vysoké škole, je moc šikovná, maturovala na samé jedničky. Ale to ty víš, bylas na ní vždy pyšná..... Takže snad ti děláme jen radost mami a děkujeme ti, že na nás dohlížíš a držíš nad námi ochrannou ruku, aby se nám nic nestalo a byli jsme v pořádku. Děkuji ti za to....O dědu se starám, neboj.. I o celou rodinu. Ale prosím..... vrať se mi, nezvládám to bez tebe, nebo alespoň mám ten pocit....Potřebujeme tě tady....Vrať se mi maminko moje.....Budu hodná dcera, vím, že v dětství to tak mnohdy nebylo... Tak tě moc prosím.... vrať se mi......Máme tě moc rádi....navždy