A tak žiju

Byl jednou malý chlapec a ten žil v jednom malém městě. Měl maminku i tatínka a také babičky a dědy, které měl rád a tak nebylo nikomu ani divné, že když trochu povyrostl, začal k nim jezdit na prázdniny. Prázdniny strávené u prarodičů se staly vzpomínkou, na kterou do konce svého života nezapomene. Tak jak čas pomalu běžel stal se z tohoto dítěte svého dětství chlapec, který se začal dívat po světě a taky navštěvovat školu. Škola ho ale moc nebavila. Byl totiž dítětem, které se vymykalo všem standardům a průměrům, které se na něj učitele a učitelky snažili aplikovat. I v očích svých spolužáků byl jiný, měl zvláštní pohled, jinou barvu vlasů než všichni okolo a také jiného ducha. Byl zkrátka jiný, což v době ve které žil, nebylo zrovna výhodou. Ve škole se mu moc nedařilo, kolem něj se uzavíral kruh vlastních pochybností a někdy byl i zoufalý, avšak jako dítě nevěděl co tento pocit znamená. Jednoho dne ale zjistil, že to co vidí svým vnitřním zrakem, dokáže přetvořit do jemné kresby tak, jak to nedokáže žádné jiné dítě z jeho okolí. V těch chvílých vystoupil ze svého stínu a začal růst. Ne snad, že by se zvětšovala jeho tělesná výška, byl vždy nejmenší ve třídě a díky tomu i často přijímal bezbraně rány svých vrstevníků, ale byl to jeho duch, který začal růst. Najednou věděl, že i on může být jednou velký, přestože je stále nejmenší ve třídě. Pocit radosti však netrval dlouho. Jednoho dne si totiž tento energický a zlobivý hošík způsobil úraz, který ovlivnil jeho budoucnost. Když se uzdravil, zjistil, že nemá cit v ruce, která před tím dokázala jemně malovat jeho myšlenky a pocity na papír. Vrátil se tedy zase do průměru a šedi okolních dětí a začal se věnovat věcem, ke kterým cit v ruce nepotřeboval, později zjistil,že existuje slovo technika, které jeho zájem popisuje. Když se však rozhlédl, už kolem sebe neviděl jen děti, ale lidi, kteří se stávají dospělými. Zjistil také, že ho baví hra, při níž se odráží míč od lidí tak, že přelétává přes síť k lidem na druhé straně a uvědomil si, že mu to jde přeci jen o trochu lépe než ostatním lidem a tak se tomu začal věnoval častěji. Častokrát cestoval daleko a přivážel si různé ocenění toho, že mu činost, při které odrážel od sebe míče na druhou stranu, jde lépe než ostatním. Dokonce si přivezl i ocenění, které bylo v jeho zemi to největší. Po čase se stal ale starším a musel toho zanechat. Stal se opět průměrným a šedým. Po určitém čase zjistil, že cítí zvláštní pocity, když potkává jednu dívku. Nevěděl co to znamená, nikdy před tím to nezažil a tak ani nevěděl co si o tom má myslet. Poprosil tedy svého kamaráda, aby někdy šel s ním a onou dívkou plavat nebo se bavit či projít a pokusil se mu tyhle pocity objasnit. Ten mu ale řekl, že to nic neznamená a tak tomu chlapec už nevěnoval pozornost. Pak se ale stalo, že ona dívka a jeho kamarád začali chodit na procházky bez něj a bylo jim nepříjemně když byl s nimi. Přestal tedy chodit na procházky a začal se věnovat nástroji s velkou dřevěnou dutinou a kovovými dráty, který našel v pokoji své sestry. Začal také objevovat svoje myšlenky a také názory, kterým moudří lidé říkají filosofie. Jednoho dne konečně pochopil svoje pocity, které kdysi věnoval oné dívce. I ona dívka jednoho dne pochopila, že ony zvlášní pocity přicházeli on něj a nikoliv od jeho kamaráda a stala se jeho první láskou. Oba se rozhodli, že spolu zkusí opět chodit na procházky, ale kamarád se na oba velmi zlobil, že jej neberou sebou a přestal se s nimi vídat. Mladý muž, který mezitím z našeho chlapce vyrostl, začal objevovat pocit štěstí, vášeň a také co znamená slovo milovat někoho, ale i milovat se s někým. Na několik příštích let se i přes jeho neúspěchy ve škole stal šťastným, věděl totiž, že škola není zdrojem jeho štěstí ani harmonie. Po dlouhé době však přišel den, kdy o své štěstí přišel. Ztratil i svůj cíl a energii na to jít dál. Ona dívka mu způsobila další osudný úraz jeho života, zlomila mu srdce. Nemohl dál, na chvilku se zastavil, ale stál tak dlouho, že se mohlo i zdát, že už stát zůstane. V tu chvíly konečně poznal význam slova přátelství. Toto slovo se stalo mottem jeho prvních kroků, které s vědomím jeho přítomnosti učinil. Od té doby se stal vyrovnaným a jistým sám sebou, což jak si později uvědomil, hledal celý život. Po nějakém čase, co se snažil užívat si vlastního žití, potkal dívku. Nebyla to ona známá dívka, která jej naučila poznat pocity jako jsou hořkost, úzkost a zoufalství. Nebyla to ani dívka, kterou by někdy před tím v životě potkal či o ní slyšel. Byla to dívka, díky níž pochopil lidi, kteří milovali jiné lidi od první vteřiny jejich spojených pohledů. Byla jeho snem, byla jeho vnitřním obrazem, který jako malý uměl svojí malou rukou jemně kreslit na papír. Jeho přítel si těchto pocitů všiml. Ještě nikdy před tím je u něj neviděl a tak mu jednoho dne řekl. Měl bys jí ulovit. Mladý muž chvíly přemýšlel a pak mu odpověděl: "Když jsem byl před několika lety na začátku svého poznání slova láska, chtěl jsem ji ulovit a rychle poznat, pro lovení jsem použil sílu a lásku zkrotil. Tato síla se mi ale za čas vrátila a moji lásku zničila. Nyní proto už velmi dobře vím, že ten kdo lásku loví, začíná každý den znovu a znovu. Kdo však miluje,ten lásku sazí a může se tak dívat, třeba i celý život, jak každým dnem rozste. Už nechci lovit. Miluji ji", odpověděl příteli.

A tak žiju.