Alfred

„Bruci, proč padáme? Abychom se mohli zase zvednout“…
Tento výrok, a samozřejmě namakaný hrudník Bruce Wayna, mě vždy fascinoval na temném hrdinovi, který si za svůj znak zvolil něco, čeho se bojí. Bruce měl však nejednu výhodu oproti obyčejnému smrtelníkovi. Když pomineme jeho nezměrný majetek, moc a skvělé tělo, měl Alfreda. Někoho, kdo mu neustále připomínal, že může být hůř, že vše se děje z nějakého důvodu a že se můj milovaný hrdina může vždy zvednout a jít napráskat nějakému zloduchovi.
To by však znamenalo, že můžeme spadnout až na dno. Dno, pomyslná část našeho vědomí, odkud se můžeme zvednout. Odmalička nám přece všichni říkají, že když padneš až na dno, můžeš se odrazit a začít znovu. Co ale když stále jen padáme a dno nepřichází? Začneme se ptát, je tam někde vůbec? A pokud ano, dokážu se vůbec odrazit? Společnost nás vychovává k tomu, abychom se odrazit chtěli. Ale nedá mi to a musím se zeptat, je to správné? Všeho nechat, říct si, tak to už dál nejde, tak přehodnotím své cíle, touhy, činy, jednoduše vyresetuji svůj dosavadní život, potažmo životní styl a jdu dál.
Jak zjistíme, že je správný čas všeho nechat když nemáme Alfreda, který by nám poradil?
Alfred, věrný přítel, který vždy stojí při vás. Naslouchá, radí, ale nesoudí. Prototyp dokonalého přítele.
Člověk je společenský tvor. Celý život se obklopuje lidmi, se kterými může sdílet své úspěchy i strasti a touží mít přítele, který je tu jen pro něj. Je to však bezpečné? Jak si můžeme být jistí, že právě tento přítel je vás Alfred? Kolikrát musíme šlápnout vedle, než ho najdeme? A co když ho najdeme až ve chvíli, když jsme už tak otupělí, z předešlých pomyslných ran na duši, že si ho nechceme k sobě pustit moc blízko? Jistě, každý chce mít ve svém životě svého Alfreda, ale už možná zapomínáme na to, že právě i my můžeme být někomu oporou. A to není moc snadné. Znamená to, že přítele vyslechnete když se potřebuje svěřit, poradíte mu, když neví kudy kam a dáváte mu jasně najevo, že jste tu pro něj.
Svěřování, akt, kterým stvrzujete své neoblomné přátelství, nebo dvousečná zbraň? Pro některé jedince je svěřování stejně jednoduché jako dýchání, pro jiné to může být dlouhý tunel, u kterého si nejste jistí, jestli na konci vidíte světýlko, nebo si s vámi hraje vaše fantazie. Pokud se svěřujete nesprávné osobě, může to dopadnout fiaskem a podlomením vaší sebedůvěry.
Problém však nastává ve chvíli, kdy jste o svého Alfreda prakticky zakopli, je vám skvělým přítelem, ale on začne mít pocit, že to, co mu dáváte vy, mu nestačí. Co je horší, zklamat se v někom komu jste věřili, nebo zjištění, že i přes to, že jste se někomu plně otevřeli, to nestačí? Znamená to, že jste citově nepřístupný člověk, nebo si jen pečlivě hlídáte své soukromí? Není snadné mluvit o všem, co se za celý život událo, protože občas zjistíte, že rány na duši, jsou hlubší, než jste si uvědomovali nebo si chtěli připustit. Je snad tohle daň za opravdové přátelství?
Logičtější by tedy bylo držet si všechny pěkný kus od těla, protože pak vám nebude moct nikdo kromě vás ublížit. Logika, úžasná věc, ale v přátelství na ní není prostě místo. Můžete být totiž jakýkoli cynik, ale jak už jsem řekla, člověk je společenský tvor a podvědomě po svém Alfredovi touží každý.
Teď je jen na každém z nás, jestli se budeme ustrašení krčit v koutě, nebo do života skočíme rovnýma nohama.