Za 25 nový den...

Je štědrý večer. Ještě 25. minut zbývá do nového dne. Sedím na posteli a koukám do zdi. Pozoruji nálepku v podobě rostoucí květiny nalepené na ni… Vše okolo mne utichá a usíná. Svět okolo mě klíží očima. Ukládá se k spánku. Já se teprve probouzím. Začínám žít druhý život. Ten noční. Ten, který už chci konečně přestat žít. A proto tedy sedím a píšu tyhle písmena, slabiky, slova. Opět, zas a znova. Už ani nevím, kolikátý pokus, že to je. Pokus o to stvořit něco srozumitelného, něco, co mě odpoutá od minulosti, abych mohla začít žít znova…
Vzpomínám na to, když jsem byla malá, jako by to bylo včera a zároveň minulé století. Vidím sama sebe, plnou naděje, fantazie, jako by mě ovládala iluze. Je to jako pozorovat černobílé plátno, na kterém se pozoruji, jak si hraji na pískovišti. Tak bezstarostně, bez uvědomění strastí a pastí tohohle života na zemi. Bohužel, tohle období mi nevydrželo příliš dlouho, skončilo asi příliš brzy. Vlastně, když jsem ještě byla dítě. Možná právě proto jsem se snažila odpoutat od reality a udržet si od ní jakýsi pomyslný odstup.
Jaký je rozdíl mezi fantazií a sněním? Ach ano, takový Freud by odpověď jistě znal. Otázkou zůstává, jestli odpověď chci znát… Ne, nechci. Nemá pro mě osobně hlubší význam, jako otázky, jestli je zebra černo bílá, nebo bílo černá, jestli bylo dřív vejce, nebo slepice… Fantazie dokáže být velice rozmanitá, když se do ní ponoříme a naučíme se ji pozorně naslouchat a vytvářet může být právě ona nástrojem, jak přežít. Díky ní jsem mohla zažít nespočet životů, mít věci, které mít nikdy nebudu… Zažít pocity, které jsem nikdy nezažila, pocity, které se i přesto nevytrácí a někde hluboko uvnitř mě zůstávají.
Postupem času jsem si vytvořila svůj svět. Svět někde uvnitř mě. Svět, který byl podle mě. Byl takový, jaký jsem ho chtěla. Byl takový, jaký jsem si ho přála. Na stranu druhou, asi tohle bylo právě tím, co mě časem zlomilo. Uzavřela jsem se sama do sebe, žila jsem naprosto nikde jinde, odpoutaná od reality a materiálnosti. Pohltilo mě to. Krutá realita časem dostihla i mě a já pochopila, že život je někde jinde… Kdesi tam venku, za těmi stěnami, které jsem tak pracně okolo sebe budovala. Realita mi je během chvíle zbourala a já pochopila, že svět tam venku je odlišný od toho mého. Je přesně takový, jaký jsem nechtěla, chladný, zatažený, oblačný… A já se s tím nedokázala smířit.
Když tak nad tím přemýšlím, slovo nedokázala, není možná tím pravým, možná jsem spíš nechtěla. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že svět tam venku je tolik jiný. Bylo to, jako když vám strhnou před očima divadelní oponu a vy sledujete představení, divadelní hru, která vás nudí a najednou chvílemi děsí. Sedíte na té staré, dřevěné, nepohodlné, sklápěcí židli, pálí vás oči a třeští vám hlava. Vy jen víte, že se musíte dívat dál a čekáte, až tahle show skončí. Po nějakém čase vás začnou napadat myšlenky, jak by se dalo tohle představení, které je určeno vám zkrátit. Založit v divadle požár, vypnout proud, zařvat, že jste terorista a máte bombu v peněžence. Ze začátku vás tyto myšlenky jen napadají, ale po čase nad nimi začnete vážně uvažovat… Zpočátku se jim bráníte a snažíte se je dostat z hlavy pryč, bojujete s tím, ale marně. Začínáte je realizovat. Je to až zvláštní a přitom tak logické, jakou v tomhle divadle hraje roli náhoda, protože právě před ní stojíte, protože proti ní bojujete. Jen na ní záleží, jestli vám dovolí opustit tuhle nepohodlnou sedačku, ze které vás bolí záda. Někdo může protestovat a říci, že je to osud, ale v ten já nevěřím, opět je to ten případ, kde se dá říci, že spíše nechci. Nechci věřit tomu, že v jedné staré a ošuntělé knize je nám cosi předpovězeno. Já chci věřit tomu, že jsem svobodná bytost. Bytost, kterou každé její rozhodnutí posune na poli šachovnice na jiné místo. Nejlépe vpřed. Jak jistě tušíte, mě se představení zkrátit nepovedlo. S odstupem času děkuji náhodě. Přišla jsem na to, že i když se mi tahle show ze začátku zdála nudná a děsivá, dá se na ní koukat i jinak. Očima jinýma. Pochopila jsem, že tohle představení je o něčem jiném, než jsem si původně myslela, a začalo mi dávat smysl. Pomalu přestávalo být tou nudnou a děsivou fraškou, tou lacinou štětkou. Jistě, nebylo to ze dne na den, ale buďme k sobě upřímní, kdo z vás si nikdy nezahrál hru na mobilu při vyučování, kdo z vás si nekrátil nudné chvilky se spolužáky a s piškvorky… Nic méně, já se pomalu začínala přesouvat z tohohle rozpadlého divadla na místa jiná. Seděla jsem v divadle v Broadway, v Itálii v divadle Teatro Alla Scala. Začala jsem být volná, natěšená, co mě v téhle show ještě čeká…