Tajemství...

    Už jen když si tohle slovo poválím třikrát na jazyku, naskakuje mi z něj husí kůže. Na mně osobně působí tajemně… Aby také ne, když se nazývá tajemstvím. V čem ale spočívá jeho síla? Je to nějaký zvláštní genetický kód, který je v něm ukrytý? Nebo je snad složeno z písmen, které nahání strach? Možná, že ano. Možná, že ne. Třeba je jeho síla ukrytá v něčem jiném. V tom, pro co ho tak nazýváme…

   Zatím jsem nepoznala žádnou lidskou bytost, která by ho snad neměla, a proto si troufale dovoluji tvrdit, že ho máme každý. Ano, i Ty, co právě čteš tyto řádky…  
Tajemství; velké, malé, děsivé, vtipné, trapné, možná snad i úplně neškodné…  Zasazeno uvnitř naší hlavy, jako malé semínko, které po čase může vyrůst v ,,něco velkého“. Na čem závisí jeho možný růst? Přiznám se, že to přesně nevím. Nejspíš záleží na okolnosti dění a toho, co se konkrétně snažíme před ostatními ukrývat. Na tom, jak je samo o sobě velké, jak jsme sami schopni nést jeho tíživé břímě… A na tom, jak se s ním sami v sobě vyrovnáme.
   

   Co nastává v okamžiku, kdy se s ním nevyrovnáme? Nedokážeme se s ním smířit? Jednoduše ho prozradíme… Pootevřeme vrátka k tomu malému semínku, zasazeného uvnitř naší hlavy a necháme druhé nahlédnout na to, co v sobě ukrývá. Můžeme si také pomoci tím, že ho řekneme jen jedné jediné osobě. Člověku, nad kterým nepochybujeme a bezprostředně mu věříme. Ale není  to sobecké? Přenést část našeho břímě na někoho druhého? To potom asi záleží na tom, jak se s tím vyrovná i on sám, jak moc se ho naše tajemství týká… Podle toho se dál odvíjí, jestli se stane pouze pomyslnou “ vrbou“, nebo něčím víc… Člověkem, který nám bude chtít pomoci, nebo bytostí, ze které se v tomto okamžiku stane náš nepřítel. Až jednou, zdali tato chvíle nastane, budeme chtít vyzradit naše tajemství, nesmíme zapomínat ani na to, že po planetě Zemi chodí i zrádci…

,,Přátelé prověřuj, ty prověřené obručí z ocele si připni k srdci. Nepodávej ruku na potkání! A především, buď vždycky věrný sám sobě z čehož pak jasně jak den z noci plyne, že nikoho sám nezradíš.“

Polonius z Hamletta – W. Shakespeare

   Samozřejmě, i já jsem v životě nějaká tajemství měla. A mám ještě nějaká, která stále přetrvávají. Některým už byla otevřena pomyslná vrátka. Bylo dovoleno nahlédnout do nich a nechat ostatní překvapit tím, co v sobě ukrývala. Některá tajemství byla legrační, některá ponižující a některá dokonce děsivá.  Když se tak nad tím zamyslím, za některá tajemství třeba ani nemůžeme. Vznikají náhodně, shodou okolností za pomocí jistých situací. Ta tajemství, kterým jsem stále nedovolila vyplout na povrch hladin pravdivých řek, nosím stále v sobě a tuším, že začínají růst. Klíčit v mojí hlavě...  Tajemstvím můžeme náhodně padnout do pastí. Třeba jen tím, že dovolíme druhým, aby nám vyzradili ta svá.  Ovšem, neměli bychom zapomínat na to, že každé vyzrazené tajemství může s sebou nést jisté následky. Ale o těch až zase někdy příště…

   Jo! A málem bych zapomněla, to o čem jste právě četli, uchovejte v tajnosti… Je to totiž TAJEMSTVÍ…