Stinné stránky sebepoznání
Stinné stránky sebepoznání
Cesta za sebepoznáním je někdy příliš krutá, jeden večer – záměrem jsem otevřela své největší strachy, aby mohlo dojít k jejich pročištění. To, co na mě podvědomí vylilo, jsem nečekala. Člověk se chce neustále držet v nějakých „normách“ – toho, co je společensky přijatelné, co je normální a co ne. Všechny traumata jsem nyní léčila pouze na úrovni současného života. Najednou však vidím hrozný útržek ze života někoho jiného, nebo svého minulého, nevím. Je to tak silné, že okamžitě brečím bez ohledu na to, jestli mě někdo vidí, slyší. Náhle vidím i souvislosti, dochází mi proč to tak je, nic platné, když už čtvrtý den zůstávám v naprosté beznaději, i přese všechny snahy tento zážitek „pročistit.“ Na jednu stranu vím, že mohu cokoliv – na druhou stranu, cokoliv nemá smysl. Psát nemá smysl, jít do práce nemá smysl, najíst se nemá smysl, umřít nemá smysl, jít cestou srdce nemá smysl, jít cestou ega nemá smysl … asi nezbude nic jiného, než spřátelit se s nepřítelem. Jak zoufale se snažíme uhýbat nepříjemným pocitům, vytěsnit je ze svého vědomí, jen aby zmizely. A oni zmizí, ale stejně tak, jako kal ve vodě, usazený na dně – kdykoliv je může cokoliv rozvířit. Postavit se tváří v tvář sám sobě, chce to jistou dávku odvahy a ještě větší kus naivity – jako když si myslím, že největší strach se mi jen ukáže a pak prostě zmizí. Ten strach je marnost lidské existence, marnost veškerého počínání, marnost udržovaní lidského druhu, veškerého života. A jak je zvykem – optimistickým závěrem je, že existuje spousta psychiatrů (a lidí, kteří mají jiný pohled, v tuto chvíli díky za ně ).
Komentáře (12)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Marnost nad marnost, vše je marnost,
až na jedno, na Toho Nejvyššího, na Lásku.Prožít si na vlastní kůži Totální pocit beznaděje a marnosti, může člověka dohnat až sebezničení.Když mi bylo dvacet, zažil jsem to, ale naštěstí jsem se odrazil od samého dna.Jedině láska může obstát proti domnělé nicotě, ostatně smrtí život zdaleka nekončí.:-)
03.01.2015 11:48:57 | Jeněcovevzduchukrásného
Předčasné sebepoznání, touha objevit byla zároveň krokem do vosího hnízda. Sice je to šílený, ale pak by ten život byl až příliš nudnej – objevit strach, sublimovat strach a s úsměvem na rtech (i v duši) žít dál. Škoda, že tahle hra moc dlouho nefunguje (nevede ke spokojenosti,ale do pekel). Přitom fakt jde jen o to, se do smrti nezbláznit. A jinak k optimismu: za psychiatrem chodí lidi, kteří ten tlak neustáli – žel je to tak.
19.06.2014 15:56:56 | dead-head
nějak mi to připomnělo úvahy jednoho hlubinného terapeuta z psychologie.cz.
... ale je možné, že to prostě jen vychází z tebe.
a stručně řečeno: hodně štěstí. :)
09.06.2014 12:29:37 | ewon
I přes to depresivní vyznění (žádný odkaz na psychiatry to nemůže zvrátit) Tvá úvaha nutí k zamyšlení a otvírá další otázky a to je na ní cenné. Ptaní se po smyslu života bude věčné a nikdo nikdy nenajde pro všechny uspokojivou odpověď, s tím bychom se možná měli smířit, a pokud to nedokážeme, použít k tomu třeba lidstvem vymyšlené a věky odzkoušené náhražky, například víru – ze všech drog je to podle mě ta nejlepší, i když i s tou se musí zacházet opatrně, protože se dá zneužít k manipulaci a často se k ní také zneužívá.
Anebo se s životem skamarádit (nebát se ho coby nepřítele) a vychutnávat si radosti, které nám kromě smutků nabízí každý den. Nemůžu se ale vyhnout jednomu klišé – co třeba láska? Nestojí za to pro ni žít, i kdyby pro nic jiného? Pro lásku ve všech jejích podobách – nejen tu partnerskou. Včetně lásky k sobě, t.j. přijetí sama sebe za kamaráda, nikoliv soupeře. Pozitivní motivací, porozuměním, empatií se dají dokázat divy – nikoliv násilím a konfrontací kdo z koho. Co když ani žádný jiný smysl, než lásku, život nemá – potřebujeme vůbec nějaký další? Na lásku je i každá marnost myslím krátká... ;-)
09.06.2014 10:32:42 | Amonasr
Láska... ano, pokud lásku cítíš, pokud lásku vnímáš ve svém srdci, snad ano, snad by potom stálo pro ni žít... cítím, že je to právě ta esenciální součást života, která mi chybí .... ve chvílích, kdy přestane dávat smysl motivace (jdu a zemřu) i porozumění (dochážu se vcítit a právě to bolí), ... lásky k sobě (ale kdo je já). Je to spor s existencí samotnou (ale ve skrytu duše všichni víme, kdo vyhraje:)
09.06.2014 10:43:03 | Daniela
Láska akceptuje i nedokonalosti, včetně těch vlastních. Vím, je to složitější, ale bez trochy zjednodušení to prostě nejde vtěsnat do pár slov. Najít lásku v sobě se lehce řekne, ale je to asi ta nejtěžší cesta, kterou člověk podniká - marná ale podle mne nikdy není, jen vytrvat a nevzdat se. Nikdy a za žádných okolností - na tuhle cestu není ani nikdy pozdě. Opět se musím omluvit za klišovitost, ale ty nejhlubší pravdy jsou většinou nahé, neověšené zbytečnými cetkami... ;-)
09.06.2014 10:51:13 | Amonasr
Děkuji. Bezpodmínečná - je i mým cílem, její hledání však naráží na stíny ukryté v duši. Navzdory všemu, vidět svět takový, jaký je - a přesto ho milovat a vnímat jeho dokonalost(i v nedokonalosti i bolesti) .. tohle mi chtějí ukázat - jen to zatím nějak nemůžu přijmout a proto je to tak, jak to je, bouře a vichřice v nitru.
09.06.2014 11:04:47 | Daniela
Moc dobře Ti rozumím. Jsi nepochybně na správné cestě, na níž každý z nás musí stále hledat další a další orientační body, aby z ní nesešel. A někdy jsou ty značky setsakra dobře ukryté... ;-)
09.06.2014 11:27:15 | Amonasr