Život z nás dělá ***

Nikdy jsem nebyla hodná a poslušná slečna. Od malička jsem se vzpouzela rodičům a šla si za svým snem. Když jsem dospěla do věku, kdy se o nás zajímají chlapci, sebevědomí mi zvedl jejich zájem. První náznaky ženských křivek a já jsem byla v sedmém nebi. Můj první přítel byl už dospělý muž. Milovala jsem ho, poslouchala a ctila. Velká láska skončila dřív, než začala. Jedna nevěra, pár lží a můj postoj k životu se změnil. Už jsem nebyla ta hodná slečinka z vesnice, ale stala se ze mě slečna, která si užívá života. Na co bych měla patřit jednomu muži, když po světě jich běhá na sto tisíc? Jak šel čas, zaujal mě po dlouhé době další muž. Vysoký, energetický, tajemný... Už od pohledu to nebyl slušňák... Viděla jsem v něm samu sebe. Naše první seznámení nebylo jedno z nejromantičtějších. Dokazovali jsme si, kdo je větší prevít... Když jsme se po prvé viděli, vzhlédli jsme se v sobě. Rok po roce plynul a on se stal mojí spřízněnou duší. Zamilovala jsem se a věřila v lásku na celý život. Jak naivní... Nechápu co jsem čekala, byl to chlap a byl jako já. Chapadly ho pohltila jiná slečna a mně se začal ztrácet. Láska se pomalu měnila v nenávist a já pochopila, že ctít jednoho muže, je blbost. Proč ctít někoho jiného, než samu sebe? Vkládat naději do někoho jiného...Proč? Hloupost. Už to je nějaký ten pátek, kdy vím, že věřit můžeme pouze sami sobě. Sama sobě záměrně neublížím. Každý má v sobě kus temnoty. Dle mého, si na dobré duše pouze hrajete. Když se zamyslíme, nikdo není dobrá duše od kosti. Když se někomu nedaří, máme radost. Škodolibost. Jedno velké slovo, které platí u každého z nás. Nejsem dobrý člověk. Když někoho nesnáším, bez mrknutí oka, bych ho nechala po pas v tekutém písku a ještě bych se koukala, jak hluboko zapadá níž a níž. Hledám vlastní uspokojení v cizím neštěstí? Musím říci, že ano a věřím tomu, že nejsem sama.